Tak šťastné a veselé a kocoviny jen malé

Chtěl bych dnes ve svém předvánočním projevu promluvit k těm, kteří se o Štědrém večeru nejvíce shromažďují kolem vánočních stromků: k našim dětem a mládeži. Vy, kteří dorůstáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární Vánoce nezůstávají beze změny. Září sice dále vánoční stromky, čekají se dárky, ale mizí už jesličky, které dříve bývaly nezbytným doprovodem vánočních svátků, jesličky s malým Ježíškem musely být dříve o Vánocích v každé domácnosti, i když jsme je museli vystříhané z papíru zapíchat jen do mechu za okny. Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy, proč by se tam nemohly rodit vaše děti?

Tak mluvili k chudým a pracujícím bohatí a mocní. Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam rodily.

Doby se ale změnily. Nastaly mnohé převraty. Děti pracujících se již nerodí ve chlévech. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu.

Nazí a otrhaní nechodí již dnes ani naši pracující a jejich děti. Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy, nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách.

Tyto rudé hvězdy hlásají radostně, že vaši tatínkové a maminky splnili na svých pracovištích úkoly čtvrtého roku první Gottwaldovy pětiletky. Čím více je těchto zářivých hvězdiček, tím radostnější budou naše svátky, které se stávají svátkem radostné oslavy splnění úkolů celoroční naší práce.

Čím důsledněji je tato práce vykonána a úkoly splněny, s tím větší nadílkou je příjezd dědy Mráze provázen. Do Vánoc splníme závazky Stalinovi.

Proto dnes k radostnému vánočnímu svátku slibme našemu osvoboditeli, příteli a učiteli soudruhu Stalinovi, slibme našemu prezidentu soudruhu Gottwaldovi všichni my, velcí i malí, se budeme starat každý ze všech svých sil, abychom své pracovní schopnosti ve školách, závodech i kancelářích a na každém pracovním místě rozvíjeli tak, aby úkoly vytyčené pro poslední rok Gottwaldovy pětiletky byly do příštích Vánoc na všech pracovištích splněny.

Aby nad všemi závody, šachtami, státními statky, JZD, ve městech i na vesnicích se rozzářily jasné rudé hvězdy splněných závazků, aby naše krásná vlast rozkvetla novými květy splněných úkolů a plánů.

Tím zkřížíme také zločinné plány a úmysly těch, kteří místo tvůrčí práce chtějí připravovat novou světovou válku, aby mohli znovu zotročit naše národy a vykořisťovat lidskou práci.

Slibme si, že ubráníme mír a zachováme tak na celé zemi pokoj a klid všem lidem dobré vůle!

Co se to v té Británii děje?

Zimní sezona se blíží,

takže je možná na čase udělat si přehled nejzajímavějších novinek pro zimu 2010/11. Předpoklady stát se hitem hlavně mezi mládeží a progresivními sportovci má bezesporu toto:

Letošní Vánoce budou bílé,

i kdyby se nechumelilo.

Vyhneš se klíči, vyhneš se míči

Red Bull mi dělá jen a jen radost. Nejen, že s vodkou jde o můj po Coca-Cole nejoblíbenější nápoj (na třetím místě je Jägermaister), který je schopný mě udržet při životě do šesti do rána (a díky kterému před třicítkou exknu na infarkt), ale také sponzoruje spoustu outdoorových, extrémních a celkově hodně zajímavých sportovních akcí.

Tou nejnovější je Red Bull Dodgeball - univerzitní československé mistrovství ve vybíjené. České študáky tak čeká spousta ran do hlavy a do koulí, naražených prstů a sedřených kolen. Yeah!

Co dodat? Ein, zwei, drei Hasselhoff!

Must see: Scott Pilgrim vs The World

Tak jsem po nějaké té době zase zavítal do kina. S kamarádem zádumčivým Janem, znalcem popkultury takového kalibru, že jsou proti němu tvůrci Simpsnů žabaři, jsme navštívili snímek geeka všech geeků Edgara Wrighta nazvaný Scott Pilgrim proti zbytku světa.

Ač jsme oba byli spalováni kocovinou větší a hustější než Brežněvovo obočí, film jsme si náležitě vychutnali. Jde zřejmě o nejzajímavější pecku letošního roku (ještě počkáme, co na to Fincher a jeho sociální síť a nejhorší herec jaký kdy byl skvělým režisérem Affleck a jeho Město), které sice paty mocně olizují Postradatelní, ale tohle má přeci jen trochu víc šťávy (a lepší rvačky).

Film má navíc i vynikající soundtrack. Za mě je to tak jednoznačné must see a doporučení všem kromě veganů.



Škoda, že trailer není nic moc. Více napoví klip k jedné z písní.

Témaitická písnička pro dnešní ráno

Text:

I don’t know what I’m doing wrong
Maybe I’ve been here too long
The songs on the radio sound the same
Everybody just looks the same
But then last night was so much fun
And now your sheets are dirty
The streets are dirty too but
You never look back on what you’re gonna do

Remember when you were young
You’d lose yourself
In the morning, you know you won’t remember a thing
In the morning, you know it’s gonna be alright

I wake him up when I’m up
When I’m on the stage, well
A boy can’t help it, it’s not his fault
Just a dangerous dangerous thing
But then every night’s still so much fun
And you’re still out at dawn
I’m clinging on to the wrong ideas but
I never regret anything I’ve done

Remember when you were young
You’d lose yourself
In the morning you know he won’t remember a thing
In the morning you know it’s gonna be alright

In the morning, you know he won’t remember a thing
In the morning, you know it’s gonna be all. . .
In the morning, you know he won’t remember a thing
In the morning, you know it’s gonna be all…
In the morning, you know he won’t remember a thing
In the morning, you know it’s gonna be alright

Are you really gonna do it this time?
Are you really gonna do it this time?
Are you really gonna do it this time?
Are you really gonna do it this time?
X2

You’ve got got to do it this time
Are you really gonna do it do it do what?
Are you really gonna do it do it do it yeah
Are you really gonna do it what

In the morning you know he won’t remember a thing
No not a thing and
In the morning you know he won’t remember a thing

Jsem diktátorem...

...módních trendů.

Dnes jsem se po squashi stal terčem obdivných a závistivých pohledů. Ty nesměřovaly jako obvykle do mých očí hlubokých jak Macocha a zelených jak zelená, nybrže do mého rozkroku a na mé pozadí. Přiznávám, to mi lichotilo ještě o něco více.

Terčem pohledů ale nebyl můj zocelený musculus gluteus maximus nebo nedej bože můj neztopořený rozmnožovací orgán savců (AKA utahovák), nýbrž moje spodní prádlo. Ano, mohl bych nosit značkové spoďáry Styx nebo CK, na to jsem ale příliš sexy. Mnohem raději nosím barevné trenky s infantilními obrázky. Jen ty totiž dělají celého muže.

A právě dnešní model, vyvedený celý v rudé jak muleta na koridě, zdobený medvídky a srdíčky s nápisem All yours, zvýšil v pánských sprchách sportovního centra uvědomění mužů o kvalitním spodním prádle.

Myslím, že nárdoní podnik Výrobní družstvo Atlantic se může těšit na rapidní zvýšení objednávek.

Logika je věc zrádná

Na hovínkách.cz vyšel článek, podle kterého pokud chceme mít důstojný důchod, měli bychom si, a teď cituji, "našetřit k penzi 115 tisíc na rok." Po přečtení tohoto elaborátu, který vychází ze studie soukromé pojišťovny Aviva (opravdu mě překvapuje, že ke spoření nabádá zrovna pojišťovací skupina), jsem udělal tu chybu, že jsem si otevřel studnici všech moudrostí světa - diskusi pod článkem.

Nyní přehled několika perliček, které mají jedno společného:
Eva Procházková, Trutnov
jasně, každý občan čr je schopen ušetřit měsíčně téměř desítku...?!

Hana Hanková, Nové Město
114310 Kč za rok neušetřím, ani náhodou... Moje výplata je 11000 čistého měsíčně :-))) a to je tady u nás velmi solidní částka.

Rostislav Bracek, Krnov
To je žert,nebo to myslí vážně? Vždyť tuto částku polovina národa ani za rok nevydělá.

Jan Nouza, Karlovy Vary
Nejste na palici? To je téměř můj roční příjem!

Jak vidno, demence některých lidí nezná mezí. A ještě jsou ochotni ji veřejně prezetnovat pod svým vlastním jménem i adresou. Pominu to, že všichni do jednoho fňukají nad svými příjmy a nad tím, jak se jiní mají a přitom do jednoho mají čas přispívat do internetových diskusí v pracovní době.

Spíše mě zaujalo, jak všichni pochopili větičku "našetřit k penzi 115 tisíc na rok". Já jsem ji pochopil tak, že na každý rok penze bych si měl naspořit 115 tisíc, tedy že bych měl každý měsíc k důchodu (pokud ještě něco takového bude za 50 let existovat) naspořeno cca 9 580 Kč.

Diskutéři na novinkách to pochopili tak, že by si již nyní měli každý rok naspořit 115 tisíc, tedy že by měli z každé výplaty dát stranou 9 580 Kč. To je samozřejmě špatná interpretace celé zprávy od Avivy, ke které tedy přispěli špatnou formulací v některých pasážích článku i jeho autoři.

Vezmu-li v úvahu, že do důchodu půjdu řekněme ve věku 70 let a zemřu v 90, měl bych mít naspořeno 2 300 000 Kč (20 x 115 000). Jenže do odchodu do důchodu mi zbývá 45 let, po které můžu spořit. Pokud bych začal ještě dnes, budu spořit částku 51 100 Kč ročně (2 300 000/45), tzn. 4 300 Kč měsíčně. To už mi nepřijde zase tak nereálné.

Pokud bych měl spořit tak, jak to pochopili diskutéři, tedy již nyní 115 tisíc ročně, měl bych za 45 let naspořeno přes pět milionů a na předpokládaných 20 let důchodu, tedy 240 měsíců, by mi vycházelo přes 21 tisíc korun měsíčně. Pak by byl celý článek opravdu nesmyslem a utopií, jak brečí elita národa.

Řekněte mi totiž, proč bych měl tolik ze svých současných aktiv dávat stranou, abych měl v budoucnu 21 tisíc měsíčně k důchodu? Co bych si za ně kupoval? Balíček viagry a osmnáctiletou šlapku týdně? Toho mám dost už v produktivním věku.

Krmivo pro vyhledávače

Tady něco pro ty internetové slídily:

Sex. Sex s miss. Orální sex s miss. Anální sex s miss. Miss úplně nahá. Jana Doleželová úplně nahá. Zdeněk Troška úplně nahyý. Richard Muller úplně nahý. Lucie Bílá. Aby Bílá bílá byla. Zbyněk Merunka úplně nahý. Věra Bílá úplně nahá. Sex se zvířaty. Orální sex s krokodýlem. Sex s mrtvými křečky. Sex s místem nahoře. Sex se SuperStar. Jeník Kořalka úplně nahý. Česko hledá SuperStar. Česko má talent. I Slovensko má talent. Česko Slovensko má talent. Kokain. Šňupající celebrity. Nahé celebrity. Lady Gaga. Husy. Husiti. Magion. Vega. Kuřátka. Snuff. Muff. Palo Habera. Alena Šeredová a Gigi Buffon úplně nazí. Séria A úplně nahá. Zlatan. Pohlreich a Babica ve při.

A tak dále, a tak podobně...

Velcí myslitelé: Gerge Best

Dnes vám opět přináším něco těch instantních mouder a životních pravd. Citovat Sokrata nebo Nietzscheho umí kdejakej pravdoláskař. My se podíváme na jinčí kalibry. Dnes tedy výroky jednoho z nejlepších fobtalistů a pařmenů historie - Gerge Best.

Utratil jsem hodně peněz za chlast, ženský a rychlý auta. Ten zbytek
jsem promrhal.

V roce 1969 jsem přestal s alkoholem a ženami. Bylo to nejhorších 20 minut mého
života.

Přestal jsem chlastat. Ale jen když spím.

I used to go missing a lot... Miss Canada, Miss United Kingdom, Miss World.

Taková malá asociace

Danny Boyle, ten, který udělal z toho kluka milionáře z chatrče, natočil film podle skutečného příběhu Aarona Ralstona, dobrodruha, který se zřitil při svém lezení po skalách někde v Utahu a zůstal jednou rukou zaklíněn pod balvanem daleko od civilizace. Protože naděje, že by ho kdy někdo mohl najít, byla naprosto mizivá, rozhodl se Aaron pro zoufalý čin - kapesním nožíkem si upižlal zaklíněnou ruku a poté slanil do údolí, kde narazil na záchranáře.

Celý tento příběh mi tak volně asocioval toto pěkné animované video:

To je v píče...

Tak jsme si dnes jako obvykle vyrazili s kamarádem Petrem do posilovny utužit naše těla a zase změnit trochu toho tuku na nějaké ty svaly.

Ale už druhé cvičení po sobě mi začalo tak nehorázně tepat v hlavě, že jsem dnes dokonce musel předčasně odejít. Tepání to bylo vskutku obří - představte si tu nejhorší kocovinu světa, vynásobte ji Pí a stále nebudete mít ani vzdáleně představu, jak to bolelo. Srovnatelným utrpením může být pro muže snad jen rýma.

Doma jsem své trable vylíčil své ženě. Ta hned z klobouku smrtelných chorob vytáhla jakýsi syndrom i řešení, kterým prý bude přestat dělat inkriminované cviky. Na takovou radu už člověk hald musí mít školy.

Raději tedy navštívím již dostudovaného lékaře s praxí, který mě nejspíš pošle ke spoustě svých kolegů, aby nakonec zjistili, že nejlepší bude klid. Ale možná bude stačit mazat si krk a hlavu mastí z babského ucha, pravidelně aplikovat čípky s vysokým obsahem THC a honit druhou rukou.

No jo, ale co když se to ani tak nezlepší, a já budu muset, dejme tomu, časem kromě cvičení přestat třečba i pít alkohol? Úplně se bojím domýšlet...

Citace z knihy pro dnešní den

Kdesi jsem četl návod, kterak připravit kýty z horské kozy. Kýty nejprve sekyrou rozsekáte na větší kousky, která pak dáte spolu se sekyrou do kotle a tři dny to celé vaříte. Po třech dnech ještě dost tuhé maso z kotle vyndáte a sníte sekyru.

Jak se stát labužníkem aneb Kuchařka pro snoby (napsaná dvěma z nich), Miroslav Macek s chotí

La Réunion: Pátek

V pátek jsme se byli podívat ve šlechtitelské stanici, kde kříží svalnaté a blbé s chytrými a slabými. Řeč je samozřejmě o jedincích cukrové třtiny. Průvodkyní nám byla dívka, jejíž jméno si už nepamatuju (na jména moc nemám paměť, pamatuji si spíš obličeje a prsa). Každopádně, rodiče rodičů jejích rodičů snad pocházeli z Československa, dívčina se narodila někde v Asii a teď ukazuje třtinu Čechům na ostrově patřícím Francii kdesi v Indickém oceánu.

Po výzkumné stanici a asi nejslabším obědě celého výletu (číšník aspoň znal tankistu z Chelsea a jiné české sportovce, Jágr mu ale překvapivě nic neříkal) jsme se pro změnu přesunuli na pole, kde jsme viděli, a teď se podržte, cukrovou třtinu.

Po těchto rurálních povinostech už to naštěstí bylo lepší. Vyrazilo se na místní tržnici, kde například prodávali vanilku zhruba za čtvrtinovou cenu v porovnání s vanilkovníkovou plantáží, kterou jsme navštívili v úterý. Ještěže všichni jsme už měli nakoupeno...

Hned vedle tržnice se nacházela pláž s černým sopečným pískem, kde jsme strávili asi dvě hodinky zevlingem a focením.

Po kvalitně stráveném podvečeru jsem si našel ještě trochu času na něco toho sportu. Utkal jsem s chlapíkem jménem Khaled v hře zvané Pétenque. To je to, jak se ti podivíni snaží si navzájem trefit koule. Ačkoliv v Evropě patřím mez protřelé hráče, Khaled mě rozsekal neskutečným způsobem. Rozpaky nad vlastním výkonem ale nakonec přeci jen rozptýlilo uvědomění si, že není ostudou prohrát s šampionem na jeho domácí půdě.

Dokonce ani když jde o prohru 0:12, od které mě neuchránila ani zřejmá výšková převaha.

Kdybych se dlouho neozval...

Tak je to nejspíš tím, že mi zamrznul Firefox.

Svatba jako opasek

Vzhledem k tomu, jak si ze závěru večera nic nepamatuju, se to asi povidlo. Ale popořadě.

V sobotu se na jedné typické vesnici konala taková typická vesnická veselka. A to si troufám říct i přes to, že jsem před tím nikdy na žádné typické vesnické veselce nebyl. Nebyl jsem dokonce ani na netypické vesnické veselce. Přes to přese všechno tvrdím, že tahle byla typická, takhle drzej já jsem.

Svým naleštěným služebním hustokchárem jsem po prašné cestě dojel až k vratům nevěsty, kde již pobíhala a posedávala banda svatebčanů v oblecích padnoucích asi jako jarmulka sympaťákovi z Braunau am Inn. Místní muži a ženy sběhlí v dobrém vychování mě ztěží pozdravili a pak mě velice okázale ignorovali. O možnosti nabídnout mně nebo mému doprovodu něco k pití nebo alespoň židli se zřejmě v malotřídce také neučili. Vydržel jsem to asertivně ignorovat přibližně osm minut, po kterých jsem nevěstě zavolal, že se teda sejdeme až při obřadu. Nicméně, ženich, pardon, svědek je prý při svatbě tak nějak důležitý, a tak jsem byl nucen v milém prostředí setrvat. Naštěstí za chvíli dorazil ženich, který se ve vidině vydatné rozlučky i svatební party rozhodl dobrovolně vstoupit do chomoutu. Chudák. Každopádně pak už bylo lépe.

Můj doprovod si mezitím až nebezpečně oblíbil nejen psa nevěsty, ale i její svatební šaty, což se s výhledem do budoucnosti jeví jako ohrožení mé suverenity. Stay tuned.

Z Malé Trapné u Trapnova se tedy vyrazilo na zámek, kde se odehrál obřad. Ten trval zhruba půl hodiny, což byl jen zlomek času, který zabralo následné focení a pózování. Nicméně, vyplatilo se, sluší mi to skoro na všech fotkách a ostudu jsem své pověsti manekýna rozhodně neudělal.

Po svatbě přišly na řadu příjemnější věci. Šunková rolka s křenem, vývar, svíčková s pěti, domů převléknout a v polospánku přemýšlet, zda se vůbec vracet na posvatební party. Nakonec tedy návrat, čtyři vodky a tři piva v rychlém sledu a najednou byla zábava v plném proudu. Řízky, losos, krkovička, vodka, zelená, pivo, hruška, vodka, vodka, vodka.... A nic. Dál je tma, milé děti.

Ženich vydržel celý večer stát u chlaďáku s tvrdým chlastem a jestli neodjel na svatební cestu, tak tam stojí dodnes. Nevěsta si svůj velký den užila, a to je duležitý. Pak jsou ještě jiný věci důležitý, a to je podstatný.

Malé ohlédnutí za MS ve fotbale

Německo rozstřílelo Anglii 4:1

La Réunion: Čtvrtek

Omluvte zpoždění, závada není na vašem přijímači.

Čtvrtek byl na Réunionu dnem následujícím po středě a těsně předcházejícím pátku. V tento den jsme se byli podívat v druhém lareunijonském cukrovaru na cukrovou třtinu. Jistě nikoho ze čtenářů nepřekvapí, že i tento cukrovar byl při našem příjezdu ochromen stávkou. Většina mužské části naší výpravy pak byla ohromena (a vlastně i ochromena) kvalitami místní tiskové mluvčí.Ta nám ukázala celou (odstavenou) továrnu, z čehož jsem si odnesl mnoho zajímavých postřehů a inspirací, až bylo těžké vybrat jen jednu konkrétní. Přesto, varostroj izolovaný dřevěnými palubkami si tu své místo jistě zaslouží. Zřejmě pochází z tvz. dřevních dob reunionského cukrovarnictví.

Druhá část dne byla věnována návštěvě hned dvou muzeí - muzeu rumu (Saga du Rhum) a muzeu průmyslu a cukrovarnictví (Stella Matutina). Zatímco jedno je spojené se stále ještě fungujícím lihovarem, kde můžete vidět staré technologické celky přímo v sousedství fungujících technologií (jako například destilační kolony na obrázku), druhé je naopak celé v prostorách bývalého cukrovaru, který se tak celý vlastně stal muzeem. Obě návštěvy byly tak vzrušující a zajímavé, jak jen návštěvy muzeí mohou být.
Na závěr ještě další kýčovitá fotografie oblohy s obrysy vystavených technologických zařízení ve druhém muzeu a konstatování, že čtvrtek byl nejslabší den celého pobytu.

Při pátečním večeru...

trocha té muziky. Předělávka Creep od Radiohead, která se objevila v traileru na The Social Network.

La Réunion: Středa

Ve středu se naše Afrika Corps přesunula do vyšší nadmořské výšky, abychom se podívali na jeden z kráterů jedné z místních sopek (jména po mně nechtějte).

V údolí pod těmito kopci žijí lidé, jejichž otcové ani otcové jejich otců nikdy nespatřili moře, a to přesto, že žijí na ostrově. Tito lidé, zvaní "Mafats" (nechtějte po mně, jak se to píše), sem někdy před dávnými časy (v předaleké galaxii) utekli před otroctvím (na Reunionu bylo totiž otroctví zrušeno až v roce 1848) a nalezli v údolí pod sklaními a sopečnými masivy (relativní) bezpečí.

Obyvatelé vzniknuvší vesničky se ovšem po několik generací neodvážili z údolí odejít, a proto nikdy neviděli oceán. True story. Ani v současnosti do vesniček (je jich celkem sedm) nevede žádná silnice, cesta pěšky tam zabere sedm hodin. Energii získávají ze solárních panelů, mají vlastní pekárnu, doktora i další nezbytnosti. Jinak žijí normálním životem. Tedy asi kromě toho, že děti letají do školy vrtulníkem. Ale mají tam krásně:

Z hor jsme potom sjeli zase až dolů k moři, kde jsme navštivili balírnu na třtinový cukr, Eurocanne. To bylo tak zajímavé, že na to ani má vzletná čeština nestačí a radši se tomu nebudu dále věnovat.

Z balírny jsme vyrazili na oběd do restaurace s jídelníčkem tak bohatým, až by nad ním Pohlreich zaplesal. K výběru totiž byla jen čtyři jídla: pštros, antilopa, mečoun a krevety. Jako známý milovník ryb a podobných náhražek kvalitní stravy jsem zvolil antilopu. Povím vám, nic moc. Spíš nic, než moc. Samá šlacha, samá ruka, samá noha (něco jak Martina Sáblíková).

Po obědě následoval snad nejzábavnější bod celého výletu - návštěva místního zemědělce. Dlouhé stání na přímém slunci a povídání o tom, jak je důležité hnojit, zavlažovat, ošetřovat a včas sklízet ten plevel, co roste na celém ostrově, mě donutilo vzít do ruky mačetu.

Pokud se divíte mému blaženému výrazu, tak je daný tím, že jsem okamžik před fotkou ulevil svým temným myšlenkám a zmasakroval všechny přítomné a foto je pořízeno na samospoušť.

A na závěr obligátní kýčovitý snímek pokojně zapadajícího slunce.

Heslo dne

Lidi mám rád, ale dobrého raději pomálu.

La Reunion: Úterý

V úterý, po opulentní snídani (Mimochodem, včera večer jsem si poprvé v životě k jídlu dobrovolně objednal rybu, konkrétně lososáka. Bylo to dobré, ale řízek je řízek.), jsme se začali věnovat také trochu pracovnějším záležitostem. Na Reunionu jsou dva cukrovary na cukrovou třtinu, nějaký ten lihovar a elektrárny. To všechno máme tento týden v plánu navštívit. V úterý byl na řadě cukrovar a lihovar Bois Rouge. Nejdřív ale fotka z chodby k mému pokoji.

Bohužel, Francouzi se opět oddávali svému národnímu sportu - stávkování, a tak jsme si mohli prohlédnout jen opuštěné valníky s třtinou a tváře naprosto klidných manažerů továrny, kteří s námi místo nějakého stresu šli raději na oběd. Při tom jsem si poprvé v životě dal prejt. A ten prejt byl na papáje. Je zvláštní, že musím letět přes 10 tisíc kilometrů, abych si dal prejt.

Ještě před tím jsem se ale stihl vyfotit, tak jako miliony turistů přede mnou, s cukrovou třtinou v ruce.Mimochodem, chlapíci z lihovaru v Bois Rouge mají ze svého pracoviště takovýto výhled:

Exkurze továrny a na ní navazující elektrárny (po obědě) zabrala téměř celý den, takže poté už zbyl jen čas na rychlou návštěvu vanilkové (vanilkovníkové?) plantáže. Věděli jste, že vanilka je druh orchideje? Že trvá dva roky od prvního výhonku, než ji můžete zpeněžit? Že kvete jen jediný den?

Večer jsme potom šli na večeři kousek od hotelu, do restaurace zvané La Bobina. Bobina se nachází přímo na pláži, a to tak přímo, že pokud si nedáte pozor, slaná voda vám šplouchne do talíře. Mně sice do talíře nešplouchla, ale při procházce, kterou jsem si krátil čekání na biftek za 30 ojro, mi šplouchla do kecek tak silně, že jsem měl celý večer pocit, že mi teče do bot.

A protože slunko tady zapadá brzičko, po jídle se šlo spinkat.

La Reunion: Pondělí

Halalí, milí čtenáři. Protože jste neměli takové štěstí na svého nejvyššího (ano, tentokrát je to generál z TTD) a nemůžete být přítomni se mnou na jednom z velmi mála ostrovů Indického oceánu, rozhodl jsem se vám jeho atmosféru trochu přiblížit. Každý den se pokusím sem hodit pár postřehů a fotografií. Nevím, jak dalece se mi tento můj slib podaří dodržet, protože můj pokrokový zaměstnavatel mi sice hradí krásný hotel na pobřeží, ale imperialisté již nejsou tolik pokrokoví a wifi připojení je zde jen na recepci a na baru, ne na pokojích. A ti, kdo mě znají, vědí, že na barech se pohybuji jen s krajním odporem. Ale což, přenesme se tedy nyní do Afriky.

Ještě než se ale přeneseme, musíme se sem nějak dopravit. Cesta byla dlouhá, zato nepohodlná. Odlet z Prahy do Paříže proběhl bez problému (až na pár nečekaných zhoupnutí, která byla zřejmě zapříčiněna tím, že letadlo řídil brigádník), ČSA opět své pasažéry rozmazlily tuhým snackem a deckou nealko nápoje. Čtyřhodinovou čekačku na letišti Charles de Gaulle jsem si zkrátil nejdražším pivem ve svém životě a vynikajícím řízkem od paní Verflové. Z Paříže na La Reunion jsme letěli tímhle drobečkem:

Jak se tohle éro pro bezmála pět set cestujících jeví z venčí prostorně a pohodlně, opak je při jedenáctihodinové šichtě na palubě pravdou. Po pár hodinách už jsem nevěděl jak si sednout/lehnout, abych měl aspoň trochu pohodlí. Výsledkem jsou dva zhlédnuté filmy, několik partií v tetrisu i solitaire a nespočet nachozených metrů mezi spícími šťastlivci. Celý pobyt tady budu zřejmě svěží. Mimochodem, znáte 10 000 club? Na záchodcích tohohle letadle ho podle mého nikdo nerozšíří. Jsou totiž malé i na samohanu.

Po příletu na letiště Rolanda Garrose jsme se ubytovali na hotelu, který je opravdu hezký a pohodlný. Tedy až na pár hmyzáků, které jsem musel brutálně zmasakrovat na pokoji.

Jen pár kroků od hotelu potom je pláž, kterou jsme bohužel zatím neměli čas navštívit, i když k tomu zcela nepokrytě svádí, mrška jedna.

Po ubytování a obědě s našimi lareunijonskými kolegy jsme se, zřejmě proto, že jsme po letu byli nasezení málo, vydali na výlet přes půl ostrova. Po dvou hodinách jsme doputovali do Národního parku ostrova La Réunion, ve kterém toho zase tolik k vidění nebylo. Snad krom barevných pavouků, kterých je ale prý plný každý český kravín, což jako kluk z města nejsem schopen posoudit.

Z národního parku vedly naše kroky podél pěnícího moře až k místní sopce. La Réunion je sopečný ostrov a jedna ze dvou místních sopek je stále činná. K poslední erupci se ztopořila před několika lety a zanechala po sobě několik set metrů široký pruh vypálené krajiny a nanešeného magmatu.

Cestou zpět na hotel jsme se ještě před setměním stavili na pobřeží, u kterého údajně bývají občas k zahlédnutí Rypouši sloní. Jediný živočich, který byl však široko daleko z zahlédnutí, byl tento:

Jestli jde o mládě rypouše nebo nějakou jeho suchozemskou mutaci se lze jen dohadovat.

Nedostatek rypoušů nám však vynahradil pohled na nádherný rozbouřený oceán. Jako člověk, nedotčený moři kromě Středozemního (a toho, které oplachuje Corfú), jsem byl přímo nadšen (ač z fotky to spíš vypadá, že jsem lehce retardován).
A ještě pohled na cukrovou třtinu, která roste prakticky všude a částečně díky ní jsme na tomto ostrově i my. O tom více v příštím spotu.

Lidé, kafrající nad nevysekanou trávou okolo českých okrsek, by tu zřejmě ohryzávali olant. V pozadí k vidění voceán.

Před cestou dalekou...

...zpocený boty zujem a potom pod dekou sníme, když onanujem.

Malá nápověda, na který kontinent vyrážím. Ten z vás, kdo to pozná první, získá tři bludišťáky a štípanou pusu jako bonus za bystrý úsudek.

Bůh bloguje

Mezi mé oblíbené blogy se po nějakém čase zařadil další přírůstek, jehož autorem je dokonce sám nejvyšší (tím nemyslím generála z TTD).

Tady naleznete jediný český blog jediného pravého Boha, který k nám promlouvá Jeho pravými slovy skrze tento internet. Sláva Mu!

Nástrahy rodinného soužití

Když jsem byl hodně malý, chtěl jsem být dospělý. Když jsem byl o něco větší, chtěl jsem být profi fotbalistou a hrát za AC Milan. Když jsem byl ještě o něco větší, chtěl jsem být právník. Když jsem přestal být naivní, chtěl jsem být single a užívat života. Když jsem se stal dospělým, fyzicky a částečně i mentálně, chtěl jsem být s hezkou, chytrou a tolerantní dívkou, kterou bych vídal ne dost často na to, aby mi stihla začít jít na nervy.

Jenže některé životní touhy se vám prostě nevyplní, a tak si přes léto zkouším společné soužití se svou ženou. Začátek věru nebyl špatný a postel je zase o něco rozvrzanější. Jenže pak to začala jít z kopce. První rodinný nákup, kde jsem v košíku měl věci za patnáct stovek a to v něm ještě nebylo jídlo a dokonce ani alkohol, byl jen takovou drobnou předzvěstí. Pak se totiž začalo uklízet. Ženě, říkejme jí třeba Hanka, se totiž už nelíbilo víření prachu při každém rychlejší pohybu a ani dostatečně nedoceňovala společné soužití s různými šesti- až osminohými spolubydlícími. A tak se gruntovalo. Teď se všechno leskne a tak nějak divně to zapáchá, asi čistotou. Jako bonus navíc nemůžu nic najít. Přitom dokud bylo všechno oblečení poházené po křeslech, gauči a na zemi, bylo to tak krásně přehledné.

Trochu se bojím, co přijde dál a jsem zvědavý, jak tento sociální experiment dopadne.

7 filmových či seriálových postav, se kterými bych si to bez otálení rozdal

Řazeno náhodně, bez jakéhokoliv zohlednění důležitosti, stáří, subjektivní přitažlivosti nebo velikosti bot.

Jordan Sullivan, Scrubs

Monica Geller, Friends

Charlotte, Lost in Translation

Summer, (500) Days of Summer

Kathryn Merteuil, Cruel Intentions

Alicia Nash, A Beautiful Mind

Buffy, Buffy - přemožitelka upírů

Njů Jóóóórk

Kdo by si to kdy pomyslel, že na svůj blog hodím písničku od Alcicie Keys. Nu vot!



Snad konečně příští rok to tam vočekuju...

P.S.: Kdyby se někomu podařilo najít český (slezský) cover Ostrááááváááá, ať mi prosím hodí link.

Hale and Pace: Oslava

Dámy a pánové, dnes jsem viděl jeden ze skečů Hale and Pace a měl neodbytný pocit, že se mi někdo dostal do hlavy, vykradl všechny zasuté vzpomínky a udělal z nich dokumentářní šot. Dokonalé!

To vám vymejšlel Cimrman, ty hesla, ne?

Tak jsem poprvé v životě demonstroval, vlastně zúčastnil se demonstrace. Poučen instruktážními záběry z řeckých ulic a jiných neklidných oblastí, vybavil jsem se vajíčky a nějakou tou dlažební kostkou a vyrazil na Malou stranu, kde Mufloni měli demonstrovat proti ztělesněnému zlu světa a celé galaxie - biopalivům.

Záměrně píšu měli, protože ještě než dorazili, tak na ně čekala neporovnatelně větší skupinka demonstrantů proti této demonstraci z řad zemědělců a tak se celá akce Svobodných omezila na klidný příchod, páně Machův proslov přehlušený pískaním zemědělců a klidný odchod. Ano, již od dob Sametové revoluce víme, že takto distingovaně dokáží ostrý protest podat opravdu jen našinci.

Po této pokldiné procházce historickým jádrem Prahy jsem zavítal na derniéru poslanců Fisherovy vlády. Představení to bylo vskutku výživné a přesvědčilo mě o jediném - ani jeden z těch dvou set nevychovaných kreténu, kteří ani nemají tolik slušnoti, aby poslouchali projev svých kolegů, si nezaslouží můj hlas.

A proto letos, stejně jako kdykoliv jindy, volby ignoruji a volební lístky použiji jiným způsobem. Jakýkoliv bude užitečnější, než je vhodit do volební urny.

Pět dokonalých dní

Nestává se to často, ale občas bývám i já spokojený. Uplynulých pět dní, na jejichž přípravě jsem pracoval od ledna, v posledních týdnech navíc často více než 12 hodin denně, se ale vydařilo tak, že mohu být opravdu spokojený.

Představily se dva projekty, které byly zafinancovány částkou přes 220 milionů korun. Dvoudenních oslav se zúčastnilo více než sedm tisíc lidí. Regionální média týden nemluvila prakticky o ničem jiném. Navíc se podařilo prezentovat i v celostátní televizi a rozhlase.

Někdy na konci loňského roku jsem pojal rozhodnutí zaběhnout půlmaraton. Myslím si, že tohle ale předčilo svou náročností i maraton.

A to, že náš hokejový no name team okolo introvertního vůdce Jágra, šamana mezi tyčema Vokouna a nejlepšího kapitána od dob Roberta Reichela Tomáš Rolinka dokázal spáchat "velkou hokejovou loupež" a vyhrál mistrovství světa, bylo jen sladkou tečkou za vším, co se v posledních dnech událo.

Když už včera byl ten den matek...

...tak tu máme tři hudební pecky z dob dinosaurů. Enjoy it!

Ufff, ale že to bylo drama!

Cílem před zápasem s Lotyši bylo především brzy rozhodnout a potom pošetřit síly na čtvrfinále, které se hraje již za necelých 24 hodin od konce osmifinále. A že se nám to teda povedlo.

Poměrně rychle jsme opět vedli dva nula, opět jsme potom naprosto přestali brusli a hrát a Lotyši to opět zdramatizovali. Tentokrát ale opravdu pořádně, protože naši hoši se rozhodli šetřit síly až do prodloužení. Jak celý zápas postrádal náboj, tak poslední dvě minuty základní hrací doby i celé prodloužení se myslím nejeden fanoušek doma strachoval, aby si Vokoun poprvé na turnaji nevybral slabší chvilku a my nejeli domů už v osmifinále.

Nakonec se ale dobrá věc podařila, naši utrpěli vítězství a doškobrtali k zápasu s Finskem. Na to by asi dnešní výkon nestačil. Věřme, že se chlapci rychle dají do kupy a přestárlé Finy potrápíme. Já osobně jsem ale po dnešku velice skeptický.

Sportovní výrok dne

Lyžuji dobře. Sice to není na nějaké velké závodění, ale sjezdovku sjedu naráz.

Muhammad Abbas, Pákistán

Chtěl začít lyžovat, ale jeho chudí rodiče neměli na to, aby mu koupili vybavení. Otec tedy zašel do lesa a vyřezal dvě borová prkna, na která připevnil provazy gumáky. Pákistánská rodina žila na severu země v Gilgitu v pohoří Karakoramu v blízkosti 500 metrů dlouhé sjezdovky, na níž Abbas sledoval lyžaře a snažil se pouhým pozorováním něčemu přiučit.

Dnes pojede na 3105 metrů dlouhé olympijské sjezdovce ve Whistleru obří slalom stejně jako třeba Američan Bode Miller nebo Nor Aksel Lund Svindal. A na nohách bude mít přeskáče a kvalitní sjezdové lyže, které dostal od národní lyžařské federace. Má dva páry; jeden na závody, druhý na trénink. Například takový Miller může vybírat až z deseti závodních párů na každou disciplínu.

Aby po dnešním obřím slalomu neměly Hry další oběť...

Čoboli, to preboli

Přileju taky trochu toho oleje do ohně hysterického hašteření mezi nacionalisty na té či oné straně a opět zkonstatuji, že výsledky našich zápasů na velkých turnajích jsou už takový jakýsi folklór. Otázkou bývá jen skóre.

Slováci nechtěli pokazit tradici a také myslím, že se sami zalekli toho, jak dobře proti nám dnes hráli. I já jsem byl překvapný. Čekal jsem, že je přehrajeme výraznějším způsobem. Prakticky celou druhou třetinu jsem se strachoval o výsledek, ale nakonec rozhodl faktor "JJ 68".

Myslím ale, že Slováci byli před turnajem trochu neprávem odepisováni a že mohou ještě jít daleko. Bohužel ale jejich hra stojí jen na dvou lajnách a jednom obránci, kteří prakticky neslezou z ledu. Turnaj je náročný a síly jim v dalších zápasech budou chybět.

Náš výkon? První třetina vynikající, ve druhé to byla tragédie, ale do jisté míry zapříčiněná rychlým gólem Slováků a tím, že se díky němu dostali do laufu. Třetí třetina z naší starny profesorská s motorem na volnoběh. Šlo hlavně o to pošetřit síly.

Nejlepší hráči: Vokoun, Eliáš - Gáborík

Generalizace dne

(Všechny jste jenom děvky)
(Všichni jste jenom psi)
(Všichni jste stopovanými jeleny)
Nenávidím všechno, co nejsem já!

Ještě 23 dní...

Viděl bych to asi takhle:

Vokoun

T. Kaberle - Kubina

Židlický - Kuba

Z. Michálek - Polák

Blaťák - Hejda

Eliáš - Plekanec - Havlát

Jágr - Čajánek - Michálek

Erat - Krejčí - Fleischmann

Červenka - Vašíček - Rolinek

Předpokládám, že Slováci s námi budou prohrávat o dvě branky už při zavazování bruslí. Rusási nás s tím bláznivým Ovečkinem asi přehrajou, ale oproti papírovým předpokladům to nebude tak jasně, jak si teď leckdo myslí. Lotyšsko nemá smysl komentovat, půjde o sehrání se před čtvrtfinále. V něm, pokud nedostaneme Švédy, to vidím nadějně. Hlavně ať Růžička moc nefixluje se sestavou.

Černým koněm turnaje jsou pro mě Američani, kteří mají možná nejlepšího golmana, do toho jedničky dvou nedávných draftů a nízký věkový průměr s vynikajícími bruslaři a techniky. Dejte na mě, ten tým půjde daleko. Naopak podle mě nedojde na očekávané finále Kanada - Rusko. Vůbec bych se nedivil finále USA - Švédsko.

Nějaké jiné návrhy?

Zpovykaná hysterická média dezinformují, lžou a žerou malé děti

Díky nečekané lednové sněhové nadílce se ve všech médiích kromě těch domečků z karet na Haitytyty objevuje také téma povinnosti uklízet chodníky a zodpovědnosti za zranění vzniklá na chodnících neuklizených. Dříve ve vyhlášce bylo, že povinnost uklízet chodník má obec, ale zodpovědnost za zranění majitel přilehlé nemovitosti. Z toho jasně vyplývalo, že obec na to bude dlabat, protože když se na ledovce někomu něco stane, odnese to majitel přilehlého baráku. A ten radši teda uklízel za tu obec.

Nyní je vy vyhlášce (zvané mrdkama z médií jako Kuberova chodníková vyhláška), že jak povinnost uklízet, tak i zodpovědnost za zranění leží na obci. Nic o náhle vzniklé povinnosti odklízet chodníky tam nenajdete. Tu měly obce odjakživa. Proč teda kurva každej večer ve zprávách nějakej vypasanej starosta z Horní Dolní fňuká, že úklid chodníků bude kvůli nově vzniklé povinnosti stát obec X peněz navíc? Proč si kurva redaktoři neověří alespoň základní fakta a neustále to těm vypaseným starostům žerou? A co na to Jan Tleskač?

Nač chodit do kina?

342 filmů uplynulého roku sestříhaných do jednoho videa. Enjoy!

PF 2010