Nástrahy rodinného soužití

Když jsem byl hodně malý, chtěl jsem být dospělý. Když jsem byl o něco větší, chtěl jsem být profi fotbalistou a hrát za AC Milan. Když jsem byl ještě o něco větší, chtěl jsem být právník. Když jsem přestal být naivní, chtěl jsem být single a užívat života. Když jsem se stal dospělým, fyzicky a částečně i mentálně, chtěl jsem být s hezkou, chytrou a tolerantní dívkou, kterou bych vídal ne dost často na to, aby mi stihla začít jít na nervy.

Jenže některé životní touhy se vám prostě nevyplní, a tak si přes léto zkouším společné soužití se svou ženou. Začátek věru nebyl špatný a postel je zase o něco rozvrzanější. Jenže pak to začala jít z kopce. První rodinný nákup, kde jsem v košíku měl věci za patnáct stovek a to v něm ještě nebylo jídlo a dokonce ani alkohol, byl jen takovou drobnou předzvěstí. Pak se totiž začalo uklízet. Ženě, říkejme jí třeba Hanka, se totiž už nelíbilo víření prachu při každém rychlejší pohybu a ani dostatečně nedoceňovala společné soužití s různými šesti- až osminohými spolubydlícími. A tak se gruntovalo. Teď se všechno leskne a tak nějak divně to zapáchá, asi čistotou. Jako bonus navíc nemůžu nic najít. Přitom dokud bylo všechno oblečení poházené po křeslech, gauči a na zemi, bylo to tak krásně přehledné.

Trochu se bojím, co přijde dál a jsem zvědavý, jak tento sociální experiment dopadne.