Celý kult Haruki Murakamiho jde dlouhodobě tak nějak mimo mě. Ale odjakživa si zakládám na tom, že i když jsem něco neviděl nebo něco nečetl, většinou jsem četl aspoň něco o tom, a tak vím, kdo to režíroval, kdo v tom hraje, jaká je zápletka, kdo to napsal, jaké to ve výsledku je a celkově jsem o tom schopný docela dlouho konverzovat, aniž by se mi vlastně to dílo dostalo do ruky. Jednou z výhod tohohle, řekněme fetiše, je poměrně rozsáhlý popkulturní přehled a schopnost přicmrndnout něco toho moudra do prakticky jakékoliv diskuse. Hlavní nevýhoda potom spočívá hlavně v tom, že mám svou už takhle značně omezenou mozkovou kapacitu zasranou informacemi, který vlastně k ničemu nepotřebuju, který mi rozhodně nepomůžou s pořízováním mého dalšího fetiše (peněz) a který ani nepříspívají nijak výrazně k mému osobnostnímu rozvoji. Nicméně, díky tomu si troufám říct, že i když celý Haruki Murakami jde mimo mě, tak vím, o čem mluví, když mluví o běhání. Mluví totiž o běhání.
Kdybych já mluvil o běhání, určitě by se toho neprodaly miliony výtisků. Ale řekl bych zhruba to, že běhání se stalo nedílnou součástí mého života, že když pravidelně nevyběhnu, tak jsem podrážděný a citelně mi to chybí. Největší klišé týkající se běhání tvrdí, že běhání je jako droga. Bohužel, ani já se této laciné průpovídce nemůžu vyhnout, protože je to prostě pravda. Nikdy se vám nechce, ale nikdy nelitujete, že jste vyběhli. Běhání mi dovoluje vypnout mozek. Nebo při něm naopak můžu skvěle přemýšlet. Celé prezentace a celé články jsem vymyslel při běhání. Koncept a vlastně i většinu textu tohoto příspěvku jsem vymyslel při dnešním výběhu. Běhání mi dovoluje si odpočinout, běhání mě isnpiruje. Běhání bolí, nejde ošulit, je k vám fér a nutí vás být poctivý sám k sobě. Motivuje vás a nutí vás překonávat se. Ačkoliv běhám ověšený top oblečením a technikou za mnoho tisíc, nemusel bych. Běhání je minimalistický sport a prakticky nic k němu není potřeba. Vlastně s výjimkou jedné věci. Bez hudby bych běžet nedokázal. Běh bez hudby je jako kuřba bez polykání. Dá se to, je to vlastně docela dobrej zážitek, ale zůstane ve vás pachuť, že to nebylo úplné.
Takže tohle zhruba já bych řekl o běhání. Nevydá to ani na jednu celou stránku. Tak o čem tedy vlastně ten Murakami mluví, když mluví o běhání?
