Při pátečním večeru...

trocha té muziky. Předělávka Creep od Radiohead, která se objevila v traileru na The Social Network.

La Réunion: Středa

Ve středu se naše Afrika Corps přesunula do vyšší nadmořské výšky, abychom se podívali na jeden z kráterů jedné z místních sopek (jména po mně nechtějte).

V údolí pod těmito kopci žijí lidé, jejichž otcové ani otcové jejich otců nikdy nespatřili moře, a to přesto, že žijí na ostrově. Tito lidé, zvaní "Mafats" (nechtějte po mně, jak se to píše), sem někdy před dávnými časy (v předaleké galaxii) utekli před otroctvím (na Reunionu bylo totiž otroctví zrušeno až v roce 1848) a nalezli v údolí pod sklaními a sopečnými masivy (relativní) bezpečí.

Obyvatelé vzniknuvší vesničky se ovšem po několik generací neodvážili z údolí odejít, a proto nikdy neviděli oceán. True story. Ani v současnosti do vesniček (je jich celkem sedm) nevede žádná silnice, cesta pěšky tam zabere sedm hodin. Energii získávají ze solárních panelů, mají vlastní pekárnu, doktora i další nezbytnosti. Jinak žijí normálním životem. Tedy asi kromě toho, že děti letají do školy vrtulníkem. Ale mají tam krásně:

Z hor jsme potom sjeli zase až dolů k moři, kde jsme navštivili balírnu na třtinový cukr, Eurocanne. To bylo tak zajímavé, že na to ani má vzletná čeština nestačí a radši se tomu nebudu dále věnovat.

Z balírny jsme vyrazili na oběd do restaurace s jídelníčkem tak bohatým, až by nad ním Pohlreich zaplesal. K výběru totiž byla jen čtyři jídla: pštros, antilopa, mečoun a krevety. Jako známý milovník ryb a podobných náhražek kvalitní stravy jsem zvolil antilopu. Povím vám, nic moc. Spíš nic, než moc. Samá šlacha, samá ruka, samá noha (něco jak Martina Sáblíková).

Po obědě následoval snad nejzábavnější bod celého výletu - návštěva místního zemědělce. Dlouhé stání na přímém slunci a povídání o tom, jak je důležité hnojit, zavlažovat, ošetřovat a včas sklízet ten plevel, co roste na celém ostrově, mě donutilo vzít do ruky mačetu.

Pokud se divíte mému blaženému výrazu, tak je daný tím, že jsem okamžik před fotkou ulevil svým temným myšlenkám a zmasakroval všechny přítomné a foto je pořízeno na samospoušť.

A na závěr obligátní kýčovitý snímek pokojně zapadajícího slunce.

Heslo dne

Lidi mám rád, ale dobrého raději pomálu.

La Reunion: Úterý

V úterý, po opulentní snídani (Mimochodem, včera večer jsem si poprvé v životě k jídlu dobrovolně objednal rybu, konkrétně lososáka. Bylo to dobré, ale řízek je řízek.), jsme se začali věnovat také trochu pracovnějším záležitostem. Na Reunionu jsou dva cukrovary na cukrovou třtinu, nějaký ten lihovar a elektrárny. To všechno máme tento týden v plánu navštívit. V úterý byl na řadě cukrovar a lihovar Bois Rouge. Nejdřív ale fotka z chodby k mému pokoji.

Bohužel, Francouzi se opět oddávali svému národnímu sportu - stávkování, a tak jsme si mohli prohlédnout jen opuštěné valníky s třtinou a tváře naprosto klidných manažerů továrny, kteří s námi místo nějakého stresu šli raději na oběd. Při tom jsem si poprvé v životě dal prejt. A ten prejt byl na papáje. Je zvláštní, že musím letět přes 10 tisíc kilometrů, abych si dal prejt.

Ještě před tím jsem se ale stihl vyfotit, tak jako miliony turistů přede mnou, s cukrovou třtinou v ruce.Mimochodem, chlapíci z lihovaru v Bois Rouge mají ze svého pracoviště takovýto výhled:

Exkurze továrny a na ní navazující elektrárny (po obědě) zabrala téměř celý den, takže poté už zbyl jen čas na rychlou návštěvu vanilkové (vanilkovníkové?) plantáže. Věděli jste, že vanilka je druh orchideje? Že trvá dva roky od prvního výhonku, než ji můžete zpeněžit? Že kvete jen jediný den?

Večer jsme potom šli na večeři kousek od hotelu, do restaurace zvané La Bobina. Bobina se nachází přímo na pláži, a to tak přímo, že pokud si nedáte pozor, slaná voda vám šplouchne do talíře. Mně sice do talíře nešplouchla, ale při procházce, kterou jsem si krátil čekání na biftek za 30 ojro, mi šplouchla do kecek tak silně, že jsem měl celý večer pocit, že mi teče do bot.

A protože slunko tady zapadá brzičko, po jídle se šlo spinkat.

La Reunion: Pondělí

Halalí, milí čtenáři. Protože jste neměli takové štěstí na svého nejvyššího (ano, tentokrát je to generál z TTD) a nemůžete být přítomni se mnou na jednom z velmi mála ostrovů Indického oceánu, rozhodl jsem se vám jeho atmosféru trochu přiblížit. Každý den se pokusím sem hodit pár postřehů a fotografií. Nevím, jak dalece se mi tento můj slib podaří dodržet, protože můj pokrokový zaměstnavatel mi sice hradí krásný hotel na pobřeží, ale imperialisté již nejsou tolik pokrokoví a wifi připojení je zde jen na recepci a na baru, ne na pokojích. A ti, kdo mě znají, vědí, že na barech se pohybuji jen s krajním odporem. Ale což, přenesme se tedy nyní do Afriky.

Ještě než se ale přeneseme, musíme se sem nějak dopravit. Cesta byla dlouhá, zato nepohodlná. Odlet z Prahy do Paříže proběhl bez problému (až na pár nečekaných zhoupnutí, která byla zřejmě zapříčiněna tím, že letadlo řídil brigádník), ČSA opět své pasažéry rozmazlily tuhým snackem a deckou nealko nápoje. Čtyřhodinovou čekačku na letišti Charles de Gaulle jsem si zkrátil nejdražším pivem ve svém životě a vynikajícím řízkem od paní Verflové. Z Paříže na La Reunion jsme letěli tímhle drobečkem:

Jak se tohle éro pro bezmála pět set cestujících jeví z venčí prostorně a pohodlně, opak je při jedenáctihodinové šichtě na palubě pravdou. Po pár hodinách už jsem nevěděl jak si sednout/lehnout, abych měl aspoň trochu pohodlí. Výsledkem jsou dva zhlédnuté filmy, několik partií v tetrisu i solitaire a nespočet nachozených metrů mezi spícími šťastlivci. Celý pobyt tady budu zřejmě svěží. Mimochodem, znáte 10 000 club? Na záchodcích tohohle letadle ho podle mého nikdo nerozšíří. Jsou totiž malé i na samohanu.

Po příletu na letiště Rolanda Garrose jsme se ubytovali na hotelu, který je opravdu hezký a pohodlný. Tedy až na pár hmyzáků, které jsem musel brutálně zmasakrovat na pokoji.

Jen pár kroků od hotelu potom je pláž, kterou jsme bohužel zatím neměli čas navštívit, i když k tomu zcela nepokrytě svádí, mrška jedna.

Po ubytování a obědě s našimi lareunijonskými kolegy jsme se, zřejmě proto, že jsme po letu byli nasezení málo, vydali na výlet přes půl ostrova. Po dvou hodinách jsme doputovali do Národního parku ostrova La Réunion, ve kterém toho zase tolik k vidění nebylo. Snad krom barevných pavouků, kterých je ale prý plný každý český kravín, což jako kluk z města nejsem schopen posoudit.

Z národního parku vedly naše kroky podél pěnícího moře až k místní sopce. La Réunion je sopečný ostrov a jedna ze dvou místních sopek je stále činná. K poslední erupci se ztopořila před několika lety a zanechala po sobě několik set metrů široký pruh vypálené krajiny a nanešeného magmatu.

Cestou zpět na hotel jsme se ještě před setměním stavili na pobřeží, u kterého údajně bývají občas k zahlédnutí Rypouši sloní. Jediný živočich, který byl však široko daleko z zahlédnutí, byl tento:

Jestli jde o mládě rypouše nebo nějakou jeho suchozemskou mutaci se lze jen dohadovat.

Nedostatek rypoušů nám však vynahradil pohled na nádherný rozbouřený oceán. Jako člověk, nedotčený moři kromě Středozemního (a toho, které oplachuje Corfú), jsem byl přímo nadšen (ač z fotky to spíš vypadá, že jsem lehce retardován).
A ještě pohled na cukrovou třtinu, která roste prakticky všude a částečně díky ní jsme na tomto ostrově i my. O tom více v příštím spotu.

Lidé, kafrající nad nevysekanou trávou okolo českých okrsek, by tu zřejmě ohryzávali olant. V pozadí k vidění voceán.

Před cestou dalekou...

...zpocený boty zujem a potom pod dekou sníme, když onanujem.

Malá nápověda, na který kontinent vyrážím. Ten z vás, kdo to pozná první, získá tři bludišťáky a štípanou pusu jako bonus za bystrý úsudek.

Bůh bloguje

Mezi mé oblíbené blogy se po nějakém čase zařadil další přírůstek, jehož autorem je dokonce sám nejvyšší (tím nemyslím generála z TTD).

Tady naleznete jediný český blog jediného pravého Boha, který k nám promlouvá Jeho pravými slovy skrze tento internet. Sláva Mu!

Nástrahy rodinného soužití

Když jsem byl hodně malý, chtěl jsem být dospělý. Když jsem byl o něco větší, chtěl jsem být profi fotbalistou a hrát za AC Milan. Když jsem byl ještě o něco větší, chtěl jsem být právník. Když jsem přestal být naivní, chtěl jsem být single a užívat života. Když jsem se stal dospělým, fyzicky a částečně i mentálně, chtěl jsem být s hezkou, chytrou a tolerantní dívkou, kterou bych vídal ne dost často na to, aby mi stihla začít jít na nervy.

Jenže některé životní touhy se vám prostě nevyplní, a tak si přes léto zkouším společné soužití se svou ženou. Začátek věru nebyl špatný a postel je zase o něco rozvrzanější. Jenže pak to začala jít z kopce. První rodinný nákup, kde jsem v košíku měl věci za patnáct stovek a to v něm ještě nebylo jídlo a dokonce ani alkohol, byl jen takovou drobnou předzvěstí. Pak se totiž začalo uklízet. Ženě, říkejme jí třeba Hanka, se totiž už nelíbilo víření prachu při každém rychlejší pohybu a ani dostatečně nedoceňovala společné soužití s různými šesti- až osminohými spolubydlícími. A tak se gruntovalo. Teď se všechno leskne a tak nějak divně to zapáchá, asi čistotou. Jako bonus navíc nemůžu nic najít. Přitom dokud bylo všechno oblečení poházené po křeslech, gauči a na zemi, bylo to tak krásně přehledné.

Trochu se bojím, co přijde dál a jsem zvědavý, jak tento sociální experiment dopadne.

7 filmových či seriálových postav, se kterými bych si to bez otálení rozdal

Řazeno náhodně, bez jakéhokoliv zohlednění důležitosti, stáří, subjektivní přitažlivosti nebo velikosti bot.

Jordan Sullivan, Scrubs

Monica Geller, Friends

Charlotte, Lost in Translation

Summer, (500) Days of Summer

Kathryn Merteuil, Cruel Intentions

Alicia Nash, A Beautiful Mind

Buffy, Buffy - přemožitelka upírů