Bohužel, Francouzi se opět oddávali svému národnímu sportu - stávkování, a tak jsme si mohli prohlédnout jen opuštěné valníky s třtinou a tváře naprosto klidných manažerů továrny, kteří s námi místo nějakého stresu šli raději na oběd. Při tom jsem si poprvé v životě dal prejt. A ten prejt byl na papáje. Je zvláštní, že musím letět přes 10 tisíc kilometrů, abych si dal prejt. 
Ještě před tím jsem se ale stihl vyfotit, tak jako miliony turistů přede mnou, s cukrovou třtinou v ruce.
Mimochodem, chlapíci z lihovaru v Bois Rouge mají ze svého pracoviště takovýto výhled:
Exkurze továrny a na ní navazující elektrárny (po obědě) zabrala téměř celý den, takže poté už zbyl jen čas na rychlou návštěvu vanilkové (vanilkovníkové?) plantáže. Věděli jste, že vanilka je druh orchideje? Že trvá dva roky od prvního výhonku, než ji můžete zpeněžit? Že kvete jen jediný den?
Večer jsme potom šli na večeři kousek od hotelu, do restaurace zvané La Bobina. Bobina se nachází přímo na pláži, a to tak přímo, že pokud si nedáte pozor, slaná voda vám šplouchne do talíře. Mně sice do talíře nešplouchla, ale při procházce, kterou jsem si krátil čekání na biftek za 30 ojro, mi šplouchla do kecek tak silně, že jsem měl celý večer pocit, že mi teče do bot.
A protože slunko tady zapadá brzičko, po jídle se šlo spinkat.
Žádné komentáře:
Okomentovat