Vadí mi, když...

Vadí mi, když někdo říká protěžovat místo protežovat.

Vadí mi, když někdo říká viz Jana místo viz Janu a myslí si, že viz je zkratka.

Vadí mi, když lidé jedou bráchem a tátem do Boleslavije Felícijej na cerelovou polívku, kterou jim připraví kuchař z Kosmanos a oni ji budou jíst lžicej, popřípadě žlicí.

Vadí mi, když babička vidí v parku kluci a pejsci.

Vadí mi, když někdo říká "řekni mně, pověz mně"...

Vadí mi, že pro spoustu lidí je moře plné verlyb a na horách snad každý jezdí na pernamentku. Ovšem všichni mají permice.

Vadí mi, když mi někdo do ksichtu řekne ksift.

Vadí mi, když se v dubnu pálí čarodejnice. Co s čarodějnicemi?

Vadí mi, když se ženy nechávají vylepšit na plastikové chirurgii.

(pouze krátký nástřel, bude doplňováno)

Šílení pouliční kazatelé

Enjoy:



Kytara na začátku je naprosto lahůdková a brýle, které má James Dean Bradfield, jsou jednim z nejstylovějších kousků oblečení, jaké jsem v poslední době viděl.

Viděno dvěma

Původní text
Polední špička na lince S. Mladík, zhruba šestadvacetiletý, měkký klobouk, místo stuhy ozdobný prýmek, nezvykle dlouhý krk. Všeobecná tlačenice na zastávkách. Zmíněný mladík se rozčiluje na svého souseda. Vyčítá mu, že do něj neustále vráží. Plačtivý tón, snaha o důraznost. Nato zahlédne volné místo a vrhne se k němu.
O dvě hodiny později se prochází s přítelem po Římském nádvoří před nádražím Saint - Lazare. Přítel říká: "Měl by sis nechat semhle přišít knoflík." Ukazuje kam (na výstřih) a vysvětluje proč.

Vyprávění snu
Ty vole, zdálo se mi o klukovi, takovym divnym, mohlo mu bejt kolem pětadvaceti. Měl krk jak husa a k tomu nějakej klobouk. V polední špičce se prodíral tlačenicí na zastávkách a rozčiloval se, že do něj nějakej chlapík pořád vráží. Měl takovej divnej hlas, snažil se bejt důraznej, ale znělo to tak nějak plačtivě. Pak uviděl prázdné místo a hnal se k němu jak zběsilej. Zbytek si nepamatuju, akorát si ještě vzpomínám, že po nějaký době se procházel s nějakým dalším chlápkem na nějakým naměstí před nádražím a ten ho upozornil na upadlej knoflík. Řekl mu, ať si ho přišije a ještě mu k tomu dal přednášku, proč.

Vyprávění osobního zážitku
Dneska mám den blbec. Jel jsem zase jednou sem na Sever. Vzal jsem si ten dekadentní měkký klobouk, který tak úžasně ladí k mému aristokraticky dlouhému krku. Jako bych to nikdy nezažil, zase jsem si já blbec vybral polední linku. V den, kdy jsem slavil šestadvacet let na tomhle všivým světě, jsem dostal dárek v podobě neuvěřitelné tlačenice na zastávkách. Jako bonus do mě pořád strkal nějakej ňouma. Tak jsem ho okřikl. Hlas jsem měl sice o něco vyšší, než bych si představoval, ale stále to znělo dostatečně důrazně. Naštěstí jsem brzo našel volné místo. Dral jsem se k němu doslova přes mrtvoly, ale povedlo se, nemusel jsem cestovat na stojáka. Ve voze jsem usnul.
Za dvě hodiny už jsem se procházel s kamarádem kousek odsud po Římském nádvoří před nádražím Saint Lazare. První co řekl, když mě uviděl, bylo, že bych si měl nechat přišít knoflík, a ukazoval někam sem na prsa. Pak mi ještě vysvětloval proč bych si ho měl nechat přišít, ale to už jsem nevnímal, protože mě to vůbec nezajímalo a už jsem byl myšlenkama u tebe...

Jde o cvičení z hodiny tvůrčího psaní. První text slouží k popsání výchozí situace a kdo je jeho autorem ví čert. Druhý text slouží k interpretaci téže sitauce z pohledu někoho, komu se zdála. Třetí text je vyprávěním opět té samé situace jako osobního prožitku. Obé jsem napsal já. Celá tato poznámka je naprosto zbytečná, protože na můj blog přeci nechodí žádní blbci. Přesto ještě jedna vysvětlivka: nemuselo se to zdát mně a ani jsem to nemusel prožít. Někomu se to zdálo a někdo to prožil.