K tomuto blogu předpis na antidepresiva a poukaz na lahev vodky zdarma...

Stoka. Takový je podle mě život. Je plný sraček, výkalů, bakterií, hmyzu a nepříjemného zápachu.

Přesto žiju rád. Protože i v nejtemnější stoce se občas obejví světlo, deratizátor, chemické čištění.

Možná mám trošku posunuté vnímání naší stoky, možná se směju věcem, které jiným přijdou k pláči. Možná čím víc mám rád, tím víc ubližuju. Možná mám nezřízené ego a touhu po zviditelnění, mísící se s pohrdáním zviditelňování se.

Možná miluju, možná víc než jednu osobu. Možná taky miluju jenom sám sebe.

Možná jsem zamindrákovaný a silnými slovy (která většinou nenásledují činy) si své mindráky léčím.

Možná jsem pouhý pozér a nemám vlastní názor. Možná chci jen šokovat. Možná jsem rozpolcený a chci žít naprosto normálním životem bez výkyvů.

Možná jsem politováníhodný. Možná jsem hodný spíše obdivu.

To vše se dozvíte, pokud budete pravidelně navštěvovat tento blog s tak poetickým názvem...

Možná...


čtvrtek 20. září 2007

Společenská elita, Mirek Topolánek a svíčková

Dnes ráno jsem si přispal a do práce dorazil až někdy po desáté hodině. Po cestě jsem se stavil na poště, protože pošťačka, která už dávno rezignovala na to, že by mě mohla zastihnout doma, na mě ani nezvoní a psaní mně adresovaná tam rovnou předává. Tentokrát na mě čekalo psaní s červeným pruhem a tak jsem si oddechl. Po rozlepení obálky jsem se naopak několik desítek vteřin nadechnout nemohl - OSSZ (zřejmě nějaká nacistická zločinecká organizace) po mně chce do patnácti dnů něco málo přes sedm tisíc korun. Nevíte, kde by se výhodně dala prodat ledvina?

Když jsem překonal šok, nějak si utřídil myšlenky a zjistil, že mám ještě čtrnáct dní, než budu nucen tento problém řešit, jsem opět vyrazil směr kancelář. Tam mě můj šéf, svíraný mezi mlýnskými kameny brblání svých podřízených a zvyšujícími se nároky nadřízených, nasměroval směr Na Karmeli, kde se dnes otevíral nový vysokošolský areál Škody Auto.

Dorazil jsem krátce před polednem a zrovna mě předjížděla kolona schvácených Audi A8. V jedné z nich seděl Mírek Topolánek. Vystoupil, potřásl si v až komicky vítězném gestu s Martinem Jahnem a vešli do auly školy. Vešel jsem za nimi (mezitím jsem je párkrát vyfotil a okukoval hostesky).

V aule jsem dostal visačku s nápisem press (chápavějším, kteří mě neznají, již možná došlo, kde jsem zaměstnán) a pustil se do korzování mezi hosty. Přítomni byli všichni, kdo v Mladé Boleslavi něco znamenají...a Mirek Topolánek. Celou dobu jsem se cítil poněkud nesvůj. Potom mi to došlo. Mirek T. v kvádru, Martin J. v kvádru, Raduan N. v kvádru, Smutný, Beznoska, Wittig, Jung, Bendl - v kvádru. Já - červené kecky, džiny, triko a bunda, vlasy (ne)učesané na "vstanu a jdu". Nic mě nezachránil ani fakt, že veškeré mé ošacení bylo značkové a pořízené za nemalé částky. Působil jsem jako pěst na oko.

Nicméně, po nezbytných proslovech všech přítomných, i Mirka Topolánka, čas pokročil a došlo na nejpříjemnější část podobných slezin - raut. Tam už jsem nic nedbal svého nevhodného oděvu a vystál si mezi primátorem města a mužem, který šéfuje nejdůležitějšímu průmyslovému podniku v zemi, frontu na talíř svíčkové.

neděle 2. září 2007

Citát dne

Stačilo udělat jediný krok k dokonalosti. Udělali jsme dva.

Nová reklamní kampaň na Audi