USA trip: Den D -1

Ostříháno, navigace zaktivována, bakšiš vyměněn, dokumenty v kupě. Večer ještě k nějakému ohni  na klobásu a pak už se jen jednou vyspím a jde se na to.

USA trip: Den D -2

Mým čtenářům!

V úterý, na svátek práce, nejdu do práce a místo toho letím na něco málo přes dva týdny do země neomezených možností, levného benzínu, Petera Griffina a Homera Simpsona.

Stejně jako ze svého tripu na La Reunion si dávám za cíl i ze svého tripu do USA denně hodit několik postřehů a fotografií. Stejně jako u svého tripu na La Reunion se obávám, že se mi to tak úplně nepovede. Ale nikdo vám nedá to, co já vám slíbím, a tak můžeme být spolu napjatí, jak to nakonec dopadne.

Výlet je rozplánován na sedm dní  v Novém Yorku, dva dny ve Philadelphii, dva dny ve Washingtonu a zbytek tak nějak k Velkým jezerům, na Niagárské vodopády a nějakou tu další přírodu. Když to všechno dobře dopadne, 16. května přistanu zpět na Ruzyni.

Dnešek byl ve znamení balení a také shánění navigace. Protože mi včera napsali z autopůjčovny, kde máme zamluvené auto, že navigaci k zapůjčení neposkytují, musel jsem to nějak vyřešit tady. Mapy severní Ameriky stojí mez 1500 až 2000 Kč, problém byl, že vzhledem k tomu, že nevlastním navigaci, neměl bych je kam nahrát. Musel jsem sobě tedy konečně zakoupit GPS, což jsem dnes provedl. V Garminu jsou naštěstí takoví borci, že umí vygenerovat dočasný atlas pro severní Ameriku za 150 kč na týden, takže nakonec za mapy dám 300 Kč místo 1790 Kč. Navigace vyšla na něco málo přeš čtyřku. Kolik by za to mohlo být za velkou louží značkových triček snad radši ani nebudu domýšlet.

V pondělí mě čeká už jen holič, abych se ve světě líbil, zastávka v Garminu pro nahrání map a také směna ještě pár českých bankovek za bakovky s americkými prezidenty. 

Šubyduby Amerikááá

1. - 16. 5. 2012, stay tuned!

La Réunion: Pátek

V pátek jsme se byli podívat ve šlechtitelské stanici, kde kříží svalnaté a blbé s chytrými a slabými. Řeč je samozřejmě o jedincích cukrové třtiny. Průvodkyní nám byla dívka, jejíž jméno si už nepamatuju (na jména moc nemám paměť, pamatuji si spíš obličeje a prsa). Každopádně, rodiče rodičů jejích rodičů snad pocházeli z Československa, dívčina se narodila někde v Asii a teď ukazuje třtinu Čechům na ostrově patřícím Francii kdesi v Indickém oceánu.

Po výzkumné stanici a asi nejslabším obědě celého výletu (číšník aspoň znal tankistu z Chelsea a jiné české sportovce, Jágr mu ale překvapivě nic neříkal) jsme se pro změnu přesunuli na pole, kde jsme viděli, a teď se podržte, cukrovou třtinu.

Po těchto rurálních povinostech už to naštěstí bylo lepší. Vyrazilo se na místní tržnici, kde například prodávali vanilku zhruba za čtvrtinovou cenu v porovnání s vanilkovníkovou plantáží, kterou jsme navštívili v úterý. Ještěže všichni jsme už měli nakoupeno...

Hned vedle tržnice se nacházela pláž s černým sopečným pískem, kde jsme strávili asi dvě hodinky zevlingem a focením.

Po kvalitně stráveném podvečeru jsem si našel ještě trochu času na něco toho sportu. Utkal jsem s chlapíkem jménem Khaled v hře zvané Pétenque. To je to, jak se ti podivíni snaží si navzájem trefit koule. Ačkoliv v Evropě patřím mez protřelé hráče, Khaled mě rozsekal neskutečným způsobem. Rozpaky nad vlastním výkonem ale nakonec přeci jen rozptýlilo uvědomění si, že není ostudou prohrát s šampionem na jeho domácí půdě.

Dokonce ani když jde o prohru 0:12, od které mě neuchránila ani zřejmá výšková převaha.

La Réunion: Čtvrtek

Omluvte zpoždění, závada není na vašem přijímači.

Čtvrtek byl na Réunionu dnem následujícím po středě a těsně předcházejícím pátku. V tento den jsme se byli podívat v druhém lareunijonském cukrovaru na cukrovou třtinu. Jistě nikoho ze čtenářů nepřekvapí, že i tento cukrovar byl při našem příjezdu ochromen stávkou. Většina mužské části naší výpravy pak byla ohromena (a vlastně i ochromena) kvalitami místní tiskové mluvčí.Ta nám ukázala celou (odstavenou) továrnu, z čehož jsem si odnesl mnoho zajímavých postřehů a inspirací, až bylo těžké vybrat jen jednu konkrétní. Přesto, varostroj izolovaný dřevěnými palubkami si tu své místo jistě zaslouží. Zřejmě pochází z tvz. dřevních dob reunionského cukrovarnictví.

Druhá část dne byla věnována návštěvě hned dvou muzeí - muzeu rumu (Saga du Rhum) a muzeu průmyslu a cukrovarnictví (Stella Matutina). Zatímco jedno je spojené se stále ještě fungujícím lihovarem, kde můžete vidět staré technologické celky přímo v sousedství fungujících technologií (jako například destilační kolony na obrázku), druhé je naopak celé v prostorách bývalého cukrovaru, který se tak celý vlastně stal muzeem. Obě návštěvy byly tak vzrušující a zajímavé, jak jen návštěvy muzeí mohou být.
Na závěr ještě další kýčovitá fotografie oblohy s obrysy vystavených technologických zařízení ve druhém muzeu a konstatování, že čtvrtek byl nejslabší den celého pobytu.

La Réunion: Středa

Ve středu se naše Afrika Corps přesunula do vyšší nadmořské výšky, abychom se podívali na jeden z kráterů jedné z místních sopek (jména po mně nechtějte).

V údolí pod těmito kopci žijí lidé, jejichž otcové ani otcové jejich otců nikdy nespatřili moře, a to přesto, že žijí na ostrově. Tito lidé, zvaní "Mafats" (nechtějte po mně, jak se to píše), sem někdy před dávnými časy (v předaleké galaxii) utekli před otroctvím (na Reunionu bylo totiž otroctví zrušeno až v roce 1848) a nalezli v údolí pod sklaními a sopečnými masivy (relativní) bezpečí.

Obyvatelé vzniknuvší vesničky se ovšem po několik generací neodvážili z údolí odejít, a proto nikdy neviděli oceán. True story. Ani v současnosti do vesniček (je jich celkem sedm) nevede žádná silnice, cesta pěšky tam zabere sedm hodin. Energii získávají ze solárních panelů, mají vlastní pekárnu, doktora i další nezbytnosti. Jinak žijí normálním životem. Tedy asi kromě toho, že děti letají do školy vrtulníkem. Ale mají tam krásně:

Z hor jsme potom sjeli zase až dolů k moři, kde jsme navštivili balírnu na třtinový cukr, Eurocanne. To bylo tak zajímavé, že na to ani má vzletná čeština nestačí a radši se tomu nebudu dále věnovat.

Z balírny jsme vyrazili na oběd do restaurace s jídelníčkem tak bohatým, až by nad ním Pohlreich zaplesal. K výběru totiž byla jen čtyři jídla: pštros, antilopa, mečoun a krevety. Jako známý milovník ryb a podobných náhražek kvalitní stravy jsem zvolil antilopu. Povím vám, nic moc. Spíš nic, než moc. Samá šlacha, samá ruka, samá noha (něco jak Martina Sáblíková).

Po obědě následoval snad nejzábavnější bod celého výletu - návštěva místního zemědělce. Dlouhé stání na přímém slunci a povídání o tom, jak je důležité hnojit, zavlažovat, ošetřovat a včas sklízet ten plevel, co roste na celém ostrově, mě donutilo vzít do ruky mačetu.

Pokud se divíte mému blaženému výrazu, tak je daný tím, že jsem okamžik před fotkou ulevil svým temným myšlenkám a zmasakroval všechny přítomné a foto je pořízeno na samospoušť.

A na závěr obligátní kýčovitý snímek pokojně zapadajícího slunce.

La Reunion: Úterý

V úterý, po opulentní snídani (Mimochodem, včera večer jsem si poprvé v životě k jídlu dobrovolně objednal rybu, konkrétně lososáka. Bylo to dobré, ale řízek je řízek.), jsme se začali věnovat také trochu pracovnějším záležitostem. Na Reunionu jsou dva cukrovary na cukrovou třtinu, nějaký ten lihovar a elektrárny. To všechno máme tento týden v plánu navštívit. V úterý byl na řadě cukrovar a lihovar Bois Rouge. Nejdřív ale fotka z chodby k mému pokoji.

Bohužel, Francouzi se opět oddávali svému národnímu sportu - stávkování, a tak jsme si mohli prohlédnout jen opuštěné valníky s třtinou a tváře naprosto klidných manažerů továrny, kteří s námi místo nějakého stresu šli raději na oběd. Při tom jsem si poprvé v životě dal prejt. A ten prejt byl na papáje. Je zvláštní, že musím letět přes 10 tisíc kilometrů, abych si dal prejt.

Ještě před tím jsem se ale stihl vyfotit, tak jako miliony turistů přede mnou, s cukrovou třtinou v ruce.Mimochodem, chlapíci z lihovaru v Bois Rouge mají ze svého pracoviště takovýto výhled:

Exkurze továrny a na ní navazující elektrárny (po obědě) zabrala téměř celý den, takže poté už zbyl jen čas na rychlou návštěvu vanilkové (vanilkovníkové?) plantáže. Věděli jste, že vanilka je druh orchideje? Že trvá dva roky od prvního výhonku, než ji můžete zpeněžit? Že kvete jen jediný den?

Večer jsme potom šli na večeři kousek od hotelu, do restaurace zvané La Bobina. Bobina se nachází přímo na pláži, a to tak přímo, že pokud si nedáte pozor, slaná voda vám šplouchne do talíře. Mně sice do talíře nešplouchla, ale při procházce, kterou jsem si krátil čekání na biftek za 30 ojro, mi šplouchla do kecek tak silně, že jsem měl celý večer pocit, že mi teče do bot.

A protože slunko tady zapadá brzičko, po jídle se šlo spinkat.

La Reunion: Pondělí

Halalí, milí čtenáři. Protože jste neměli takové štěstí na svého nejvyššího (ano, tentokrát je to generál z TTD) a nemůžete být přítomni se mnou na jednom z velmi mála ostrovů Indického oceánu, rozhodl jsem se vám jeho atmosféru trochu přiblížit. Každý den se pokusím sem hodit pár postřehů a fotografií. Nevím, jak dalece se mi tento můj slib podaří dodržet, protože můj pokrokový zaměstnavatel mi sice hradí krásný hotel na pobřeží, ale imperialisté již nejsou tolik pokrokoví a wifi připojení je zde jen na recepci a na baru, ne na pokojích. A ti, kdo mě znají, vědí, že na barech se pohybuji jen s krajním odporem. Ale což, přenesme se tedy nyní do Afriky.

Ještě než se ale přeneseme, musíme se sem nějak dopravit. Cesta byla dlouhá, zato nepohodlná. Odlet z Prahy do Paříže proběhl bez problému (až na pár nečekaných zhoupnutí, která byla zřejmě zapříčiněna tím, že letadlo řídil brigádník), ČSA opět své pasažéry rozmazlily tuhým snackem a deckou nealko nápoje. Čtyřhodinovou čekačku na letišti Charles de Gaulle jsem si zkrátil nejdražším pivem ve svém životě a vynikajícím řízkem od paní Verflové. Z Paříže na La Reunion jsme letěli tímhle drobečkem:

Jak se tohle éro pro bezmála pět set cestujících jeví z venčí prostorně a pohodlně, opak je při jedenáctihodinové šichtě na palubě pravdou. Po pár hodinách už jsem nevěděl jak si sednout/lehnout, abych měl aspoň trochu pohodlí. Výsledkem jsou dva zhlédnuté filmy, několik partií v tetrisu i solitaire a nespočet nachozených metrů mezi spícími šťastlivci. Celý pobyt tady budu zřejmě svěží. Mimochodem, znáte 10 000 club? Na záchodcích tohohle letadle ho podle mého nikdo nerozšíří. Jsou totiž malé i na samohanu.

Po příletu na letiště Rolanda Garrose jsme se ubytovali na hotelu, který je opravdu hezký a pohodlný. Tedy až na pár hmyzáků, které jsem musel brutálně zmasakrovat na pokoji.

Jen pár kroků od hotelu potom je pláž, kterou jsme bohužel zatím neměli čas navštívit, i když k tomu zcela nepokrytě svádí, mrška jedna.

Po ubytování a obědě s našimi lareunijonskými kolegy jsme se, zřejmě proto, že jsme po letu byli nasezení málo, vydali na výlet přes půl ostrova. Po dvou hodinách jsme doputovali do Národního parku ostrova La Réunion, ve kterém toho zase tolik k vidění nebylo. Snad krom barevných pavouků, kterých je ale prý plný každý český kravín, což jako kluk z města nejsem schopen posoudit.

Z národního parku vedly naše kroky podél pěnícího moře až k místní sopce. La Réunion je sopečný ostrov a jedna ze dvou místních sopek je stále činná. K poslední erupci se ztopořila před několika lety a zanechala po sobě několik set metrů široký pruh vypálené krajiny a nanešeného magmatu.

Cestou zpět na hotel jsme se ještě před setměním stavili na pobřeží, u kterého údajně bývají občas k zahlédnutí Rypouši sloní. Jediný živočich, který byl však široko daleko z zahlédnutí, byl tento:

Jestli jde o mládě rypouše nebo nějakou jeho suchozemskou mutaci se lze jen dohadovat.

Nedostatek rypoušů nám však vynahradil pohled na nádherný rozbouřený oceán. Jako člověk, nedotčený moři kromě Středozemního (a toho, které oplachuje Corfú), jsem byl přímo nadšen (ač z fotky to spíš vypadá, že jsem lehce retardován).
A ještě pohled na cukrovou třtinu, která roste prakticky všude a částečně díky ní jsme na tomto ostrově i my. O tom více v příštím spotu.

Lidé, kafrající nad nevysekanou trávou okolo českých okrsek, by tu zřejmě ohryzávali olant. V pozadí k vidění voceán.