V pátek jsme se byli podívat ve šlechtitelské stanici, kde kříží svalnaté a blbé s chytrými a slabými. Řeč je samozřejmě o jedincích cukrové třtiny. Průvodkyní nám byla dívka, jejíž jméno si už nepamatuju (na jména moc nemám paměť, pamatuji si spíš obličeje a prsa). Každopádně, rodiče rodičů jejích rodičů snad pocházeli z Československa, dívčina se narodila někde v Asii a teď ukazuje třtinu Čechům na ostrově patřícím Francii kdesi v Indickém oceánu.
Po výzkumné stanici a asi nejslabším obědě celého výletu (číšník aspoň znal tankistu z Chelsea a jiné české sportovce, Jágr mu ale překvapivě nic neříkal) jsme se pro změnu přesunuli na pole, kde jsme viděli, a teď se podržte, cukrovou třtinu.Po těchto rurálních povinostech už to naštěstí bylo lepší. Vyrazilo se na místní tržnici, kde například prodávali vanilku zhruba za čtvrtinovou cenu v porovnání s vanilkovníkovou plantáží, kterou jsme navštívili v úterý. Ještěže všichni jsme už měli nakoupeno...
Hned vedle tržnice se nacházela pláž s černým sopečným pískem, kde jsme strávili asi dvě hodinky zevlingem a focením.
Po kvalitně stráveném podvečeru jsem si našel ještě trochu času na něco toho sportu. Utkal jsem s chlapíkem jménem Khaled v hře zvané Pétenque. To je to, jak se ti podivíni snaží si navzájem trefit koule. Ačkoliv v Evropě patřím mez protřelé hráče, Khaled mě rozsekal neskutečným způsobem. Rozpaky nad vlastním výkonem ale nakonec přeci jen rozptýlilo uvědomění si, že není ostudou prohrát s šampionem na jeho domácí půdě.
Dokonce ani když jde o prohru 0:12, od které mě neuchránila ani zřejmá výšková převaha.
Žádné komentáře:
Okomentovat