K tomuto blogu předpis na antidepresiva a poukaz na lahev vodky zdarma...

Stoka. Takový je podle mě život. Je plný sraček, výkalů, bakterií, hmyzu a nepříjemného zápachu.

Přesto žiju rád. Protože i v nejtemnější stoce se občas obejví světlo, deratizátor, chemické čištění.

Možná mám trošku posunuté vnímání naší stoky, možná se směju věcem, které jiným přijdou k pláči. Možná čím víc mám rád, tím víc ubližuju. Možná mám nezřízené ego a touhu po zviditelnění, mísící se s pohrdáním zviditelňování se.

Možná miluju, možná víc než jednu osobu. Možná taky miluju jenom sám sebe.

Možná jsem zamindrákovaný a silnými slovy (která většinou nenásledují činy) si své mindráky léčím.

Možná jsem pouhý pozér a nemám vlastní názor. Možná chci jen šokovat. Možná jsem rozpolcený a chci žít naprosto normálním životem bez výkyvů.

Možná jsem politováníhodný. Možná jsem hodný spíše obdivu.

To vše se dozvíte, pokud budete pravidelně navštěvovat tento blog s tak poetickým názvem...

Možná...


čtvrtek 5. srpna 2010

Svatba jako opasek

Vzhledem k tomu, jak si ze závěru večera nic nepamatuju, se to asi povidlo. Ale popořadě.

V sobotu se na jedné typické vesnici konala taková typická vesnická veselka. A to si troufám říct i přes to, že jsem před tím nikdy na žádné typické vesnické veselce nebyl. Nebyl jsem dokonce ani na netypické vesnické veselce. Přes to přese všechno tvrdím, že tahle byla typická, takhle drzej já jsem.

Svým naleštěným služebním hustokchárem jsem po prašné cestě dojel až k vratům nevěsty, kde již pobíhala a posedávala banda svatebčanů v oblecích padnoucích asi jako jarmulka sympaťákovi z Braunau am Inn. Místní muži a ženy sběhlí v dobrém vychování mě ztěží pozdravili a pak mě velice okázale ignorovali. O možnosti nabídnout mně nebo mému doprovodu něco k pití nebo alespoň židli se zřejmě v malotřídce také neučili. Vydržel jsem to asertivně ignorovat přibližně osm minut, po kterých jsem nevěstě zavolal, že se teda sejdeme až při obřadu. Nicméně, ženich, pardon, svědek je prý při svatbě tak nějak důležitý, a tak jsem byl nucen v milém prostředí setrvat. Naštěstí za chvíli dorazil ženich, který se ve vidině vydatné rozlučky i svatební party rozhodl dobrovolně vstoupit do chomoutu. Chudák. Každopádně pak už bylo lépe.

Můj doprovod si mezitím až nebezpečně oblíbil nejen psa nevěsty, ale i její svatební šaty, což se s výhledem do budoucnosti jeví jako ohrožení mé suverenity. Stay tuned.
Z Malé Trapné u Trapnova se tedy vyrazilo na zámek, kde se odehrál obřad. Ten trval zhruba půl hodiny, což byl jen zlomek času, který zabralo následné focení a pózování. Nicméně, vyplatilo se, sluší mi to skoro na všech fotkách a ostudu jsem své pověsti manekýna rozhodně neudělal.
Po svatbě přišly na řadu příjemnější věci. Šunková rolka s křenem, vývar, svíčková s pěti, domů převléknout a v polospánku přemýšlet, zda se vůbec vracet na posvatební party. Nakonec tedy návrat, čtyři vodky a tři piva v rychlém sledu a najednou byla zábava v plném proudu. Řízky, losos, krkovička, vodka, zelená, pivo, hruška, vodka, vodka, vodka.... A nic. Dál je tma, milé děti.
Ženich vydržel celý večer stát u chlaďáku s tvrdým chlastem a jestli neodjel na svatební cestu, tak tam stojí dodnes. Nevěsta si svůj velký den užila, a to je duležitý. Pak jsou ještě jiný věci důležitý, a to je podstatný.

Žádné komentáře: