La Reunion: Pondělí

Halalí, milí čtenáři. Protože jste neměli takové štěstí na svého nejvyššího (ano, tentokrát je to generál z TTD) a nemůžete být přítomni se mnou na jednom z velmi mála ostrovů Indického oceánu, rozhodl jsem se vám jeho atmosféru trochu přiblížit. Každý den se pokusím sem hodit pár postřehů a fotografií. Nevím, jak dalece se mi tento můj slib podaří dodržet, protože můj pokrokový zaměstnavatel mi sice hradí krásný hotel na pobřeží, ale imperialisté již nejsou tolik pokrokoví a wifi připojení je zde jen na recepci a na baru, ne na pokojích. A ti, kdo mě znají, vědí, že na barech se pohybuji jen s krajním odporem. Ale což, přenesme se tedy nyní do Afriky.

Ještě než se ale přeneseme, musíme se sem nějak dopravit. Cesta byla dlouhá, zato nepohodlná. Odlet z Prahy do Paříže proběhl bez problému (až na pár nečekaných zhoupnutí, která byla zřejmě zapříčiněna tím, že letadlo řídil brigádník), ČSA opět své pasažéry rozmazlily tuhým snackem a deckou nealko nápoje. Čtyřhodinovou čekačku na letišti Charles de Gaulle jsem si zkrátil nejdražším pivem ve svém životě a vynikajícím řízkem od paní Verflové. Z Paříže na La Reunion jsme letěli tímhle drobečkem:

Jak se tohle éro pro bezmála pět set cestujících jeví z venčí prostorně a pohodlně, opak je při jedenáctihodinové šichtě na palubě pravdou. Po pár hodinách už jsem nevěděl jak si sednout/lehnout, abych měl aspoň trochu pohodlí. Výsledkem jsou dva zhlédnuté filmy, několik partií v tetrisu i solitaire a nespočet nachozených metrů mezi spícími šťastlivci. Celý pobyt tady budu zřejmě svěží. Mimochodem, znáte 10 000 club? Na záchodcích tohohle letadle ho podle mého nikdo nerozšíří. Jsou totiž malé i na samohanu.

Po příletu na letiště Rolanda Garrose jsme se ubytovali na hotelu, který je opravdu hezký a pohodlný. Tedy až na pár hmyzáků, které jsem musel brutálně zmasakrovat na pokoji.

Jen pár kroků od hotelu potom je pláž, kterou jsme bohužel zatím neměli čas navštívit, i když k tomu zcela nepokrytě svádí, mrška jedna.

Po ubytování a obědě s našimi lareunijonskými kolegy jsme se, zřejmě proto, že jsme po letu byli nasezení málo, vydali na výlet přes půl ostrova. Po dvou hodinách jsme doputovali do Národního parku ostrova La Réunion, ve kterém toho zase tolik k vidění nebylo. Snad krom barevných pavouků, kterých je ale prý plný každý český kravín, což jako kluk z města nejsem schopen posoudit.

Z národního parku vedly naše kroky podél pěnícího moře až k místní sopce. La Réunion je sopečný ostrov a jedna ze dvou místních sopek je stále činná. K poslední erupci se ztopořila před několika lety a zanechala po sobě několik set metrů široký pruh vypálené krajiny a nanešeného magmatu.

Cestou zpět na hotel jsme se ještě před setměním stavili na pobřeží, u kterého údajně bývají občas k zahlédnutí Rypouši sloní. Jediný živočich, který byl však široko daleko z zahlédnutí, byl tento:

Jestli jde o mládě rypouše nebo nějakou jeho suchozemskou mutaci se lze jen dohadovat.

Nedostatek rypoušů nám však vynahradil pohled na nádherný rozbouřený oceán. Jako člověk, nedotčený moři kromě Středozemního (a toho, které oplachuje Corfú), jsem byl přímo nadšen (ač z fotky to spíš vypadá, že jsem lehce retardován).
A ještě pohled na cukrovou třtinu, která roste prakticky všude a částečně díky ní jsme na tomto ostrově i my. O tom více v příštím spotu.

Lidé, kafrající nad nevysekanou trávou okolo českých okrsek, by tu zřejmě ohryzávali olant. V pozadí k vidění voceán.