"A najednou mi bohatě stačí vědomí, že když budu chtít, tak můžu, a kdyby to šlo nějak zašvindlovat, kddybych ten nadcházející úsek mohl někudy obeplout - například přimět nějak Marii, aby podepsala místopřísežné prohlášení, že jsem s ní tu noc strávil -, bral bych to. Vždyť já si ani nedovedu představit, že by mě ten vlastní akt mohl vzrušovat víc než pomyšlení, že si stojím tak, že to dělat můžu, ale třeba to u mě bylo se sexem vždycky takhle. Třeba jsem si vlastně nikdy neuměl vychutnat tu nahou stránku sexu, ale jen tu stránku s večeří, kafem a tím "ale neříkejte, tenhle film od Hitchcocka já taky miluju", pokud je to míněno jako sexuální preambule, a ne jako plané plácání, a ..."
Takže takhle nějak jako Rob Flemming ve Všech mých láskách od Nicka Hornbyho já to mám. Ne, že by to samotné bušení nebylo zajímavé nebo zábavné (s mým nekonečným seznamem úchylek a fetišů ani nudné být nemůže), ale v konečném důsledku na tom zase tolik není. Opojné hlavně bývá to vítězství, že ta věc, kterou jste si umanuli, vám proti všem předpokladům (ksicht, postava, stav konta, sto let staré auto, nepříliš bystrá mozkovna) zase vyšla.
Žádné komentáře:
Okomentovat