Kde se rodí nálady? Proč mi někdy stačí k úsměvu jen krátké objetí se svými rodiči, proč se usmívám, ve chvíli, kdy se na mě usměješ a v tu chvíli nic jiného k životu nepotřebuju, proč se mračím kvůli špatnému slůvku, odložené hodině setkání? Proč se tak snadno nechám ovlivnit náladou někoho jiného? Je tomu už dlouho kdy jsem přišla na to, že to, jakou náladu budu mít, není jen na mě.
Toto mi poslala Z. Ač ten text původně nebyl adresovaný mně, donutil mě k zamyšlení.
Já to mám jinak. Ráno se vzbudím a většinou nemívám dobrou náladu. Ač se všichni moji blízcí (oba dva) snaží jakkoliv, nepovede se jim s tím hnout. Naopak, každý jejich pokus o zlepšení mé nálady je odměněn tím, že jsem ještě zasmušilejší, smutnější a nevrlejší. A nejen to. Většinou jim vracím po zlém, jsem na ně nepříjemný, sarkastický a vůbec jinak hnusný.
Někdy (ale opravdu jen výjimečně) je to tak, že se vzbudím s dobrou náladou. Dobrou náladou rozumněj, že zrovna nemám chuť vrazit si vidličku do oka nebo se nechat sežrat vlky. Ale ouha, nikdy to nevydrží dlouho. Nic a nikdo mi tu náladu nemůže zkazit. Kromě jediné osoby - mě samého. Kolikrát jen pouhým přemýšlením, analyzováním svých myšlenek nebo jen obyčejným zevlováním dokážu sám sebe tak vyprudit, že jsem rázem v náladě číslo jedna.
A teď babo raď. Mé nálady nemají důvod. Aspoň ne jediný konkrétní a snadno uchopitelný. Nechci se tu nějak rozebírat, nemám na to. Ani si nechci hrát na inelektuála. Intelektuálnost se mi ze srdce hnusí. Chtěl jsem jen dojít k určité odpovědi na výše citované.
Je to už dlouho, co jsem přišel na to, že to, jakou budu mít náladu, je jen a pouze na mně. Je to úžasná svoboda. Ale svoboda s sebou přínáší zodpovědnost. Mám z toho špatnou náladu...
středa 5. prosince 2007
čtvrtek 29. listopadu 2007
Vítězí tzv. blbá nálada
Nesnáším cokoliv, co nejsem já! A to, co má se mnou cokoliv společného, nesnáším ještě víc...
pondělí 12. listopadu 2007
Was ist das todlecto jako?
Studentky Lucie, Jana a Kristýna seděly nejspíš při vyplňování dotazníku MF DNES v jedné lavici. Všem třem totiž připadá jako nejvýraznější postava roku 1989 František Palacký.
N E U V Ě Ř I T E L N É
Moc si přeji, aby děvčata měla jen špatný smysl pro humor, ale bojím se, že to asi myslela vážně.
N E U V Ě Ř I T E L N É
Moc si přeji, aby děvčata měla jen špatný smysl pro humor, ale bojím se, že to asi myslela vážně.
Jak to vypadá, když vysokoškolák napíše referát na úrovni žáka základní školy?
Karel Josef Šlejhar - Kuře Melancholik
Karel Josef Šlejhar se narodil v roce 1964 ve Staré Pace a zemřel roku 1914 v Praze. V Pardubicích studoval chemii a v Praze technický obor. Po rozvodu přijal učitelské místo na obchodní škole v Hradci Králové. Učitelem byl prakticky až do konce svého života. Šlejhar byl signatářem manifestu České moderny. Přispíval do Národních listů, Světozoru, Rozhledů, Ruchu a dalších. Jeho nejznámějším dílem je i díky nedávnému, velmi ceněnému filmovému zpracování, próza Kuře melancholik.
Děj se odehrává na konci 19. století na českém venkově. Malému chlapci, z na tehdejší poměry dobře situavané rodiny, zemře člověk na světě nejmilejší, maminka. Dítě si zpočátku smrt matky neuvědomuje a mnohem více ho zajímá osud právě vylíhnutých kuřátek. Až v den pohřbu, kdy mu jeho otec, přísný a citově vychladlý muž, umožní naposledy se s matkou rozloučit, hochovi dochází, k jaké ztrátě v jeho životě došlo.
Na pohřbu matky se na scéně poprvé objevuje budoucí chlapcova macecha - krásná a mladá otcova vzdálená příbuzná. Zpočátku se tváří mile a přívětivě. Po několika měsících si ji chlapcův otec přivede domů a všem oznámí, že je jeho novou ženou. Macecha ihned začne v domě závadět nové pořádky. Nedělá to ovšem nijak okatě, nýbrž rafinovaně. Na práci služebnictva neustále vidí nějaké nedostatky, a tak to netrvá dlouho a do domu přivádí služebnictvo nové, sobě loajální. Chlapec ták ztrácí poslední osobu, která byla schopná poskytnout mu trochu citu - starou služebnou Katlu. Upíná se proto ke kuřátkům. Obvzlášť jedno je jeho srdci velmi milé - černý, malý, ošklivý, ostatními utlačovaný outsider.
Po té, co se vypořádá se služebnictvem, se macecha zaměří na dítě. Hoch, který ji nijak neubližuje, nezlobí ani s ním nejsou jiné potíže, je najednou osočován z nejrůznějších vymyšlených činů, nebo mu jsou skutečné činy dávány za vinu. Dítě se tak z rodinného prostředí, kde se mu dostává neustálých příkoří, pokouší unikat k bytosti, která jediná je mu na světě blízká - ke kuřeti.
Chlapec pomalu chřadne, je vyřazován ze společnosti, duševně i fyzicky nepředstavitelně strádá. Stejně tak černé kuře zažívá od ostatních krásných a ničím se nelišících sourozenců neustálé útrapy. Nakonec už hoch stupňující se příkoří není schopen ustát a onemocní. I v čase nemoci ale o něj není nijak postaráno a začíná si plně uvědomovat svou zbytečnost a nechtěnost.
Nakonec zatouží po jediném - být zase se svou milovanou maminkou. To se mu také nakonec splní, když zcela opuštěný a nemilovaný, pouze ve společnosti vyvrhele ze zvířecí říše, umírá v nelidských podmínkách na seně ve špinavé kůlně.
Šlejharův román musí zanechat ve čtenáři hlubokou stopu. Není tomu jaksi omylem, on byl právě proto napsán. Zřejmá paralela mezi lidským a zvířecím mládětem, na kterých ani jejich nejbližším nezáleží a naopak jsou pro ně ještě přítěží, tvoří pouze pozadí pro ukázku jedné z nejhorších nespravedlností, jakých se člověk může dopustit - týrání dítěte. Toto téma, tak aktuální i v naší, "civilizované" době, je stěžejním bodem knihy.
Na první pohled nás zaujme, že román prakticky nemá žádný děj. Co ho činí tak drásavým a naléhavým, je jakási samozřejmost, s jakou se z malého chlapce stává vyděděnec a přítěž, a také rafinovanost a krutost, kdy bez jakéhokoliv náznaku slitování macecha i celé služebnictvo chlapce deptají a ničí, prakticky jen proto, že je. Zarážejícím je také nečinný postoj otce, o kterém kromě pár zmínek prakticky nic nevíme. Proč nechal utrápit svého jediného syna? Byla jeho láska k mladší ženě silnější než rodičovský cit? Na to nám Šlejhar odpověď nedává. Ale ústy staré hospodyně Katly nám odpoví na otázku, proč titul knihy zní Kuře melancholik: "Víš, je to nějaký melancholik, a proto je nemohou ti druzí vystáti." Její slova mohou znít jak na adresu černého, nechtěného kuřete, tak i na adresu chlapce, jenž jako černé, nechtěné kuře umře na seně v kůlně.
Autor nám o všech událostech podává takřka věcný popis, v němž není místo pro vyjádření vlastních citů (a k odcizení přispívá i to, že neznáme chlapcovo jméno). Právě tato nezaujatá svědecká metoda je mu prostředkem, jak vzbudit cit čtenáře. Celý jeho tvůrčí princip je pojat jako opak sentimentalismu, jímž byla tehdy zejména umělecky méně náročná próza zamořena.
Sekundární literatura:
Příruční slovník české literatury od počátků do r. 1945, zpracoval Otakar Chaloupka (Adonai, 2001)
Čeští spisovatelé deseti století, Radko Šťastný (HQ Kontakt, 2001)
Karel Josef Šlejhar se narodil v roce 1964 ve Staré Pace a zemřel roku 1914 v Praze. V Pardubicích studoval chemii a v Praze technický obor. Po rozvodu přijal učitelské místo na obchodní škole v Hradci Králové. Učitelem byl prakticky až do konce svého života. Šlejhar byl signatářem manifestu České moderny. Přispíval do Národních listů, Světozoru, Rozhledů, Ruchu a dalších. Jeho nejznámějším dílem je i díky nedávnému, velmi ceněnému filmovému zpracování, próza Kuře melancholik.
Děj se odehrává na konci 19. století na českém venkově. Malému chlapci, z na tehdejší poměry dobře situavané rodiny, zemře člověk na světě nejmilejší, maminka. Dítě si zpočátku smrt matky neuvědomuje a mnohem více ho zajímá osud právě vylíhnutých kuřátek. Až v den pohřbu, kdy mu jeho otec, přísný a citově vychladlý muž, umožní naposledy se s matkou rozloučit, hochovi dochází, k jaké ztrátě v jeho životě došlo.
Na pohřbu matky se na scéně poprvé objevuje budoucí chlapcova macecha - krásná a mladá otcova vzdálená příbuzná. Zpočátku se tváří mile a přívětivě. Po několika měsících si ji chlapcův otec přivede domů a všem oznámí, že je jeho novou ženou. Macecha ihned začne v domě závadět nové pořádky. Nedělá to ovšem nijak okatě, nýbrž rafinovaně. Na práci služebnictva neustále vidí nějaké nedostatky, a tak to netrvá dlouho a do domu přivádí služebnictvo nové, sobě loajální. Chlapec ták ztrácí poslední osobu, která byla schopná poskytnout mu trochu citu - starou služebnou Katlu. Upíná se proto ke kuřátkům. Obvzlášť jedno je jeho srdci velmi milé - černý, malý, ošklivý, ostatními utlačovaný outsider.
Po té, co se vypořádá se služebnictvem, se macecha zaměří na dítě. Hoch, který ji nijak neubližuje, nezlobí ani s ním nejsou jiné potíže, je najednou osočován z nejrůznějších vymyšlených činů, nebo mu jsou skutečné činy dávány za vinu. Dítě se tak z rodinného prostředí, kde se mu dostává neustálých příkoří, pokouší unikat k bytosti, která jediná je mu na světě blízká - ke kuřeti.
Chlapec pomalu chřadne, je vyřazován ze společnosti, duševně i fyzicky nepředstavitelně strádá. Stejně tak černé kuře zažívá od ostatních krásných a ničím se nelišících sourozenců neustálé útrapy. Nakonec už hoch stupňující se příkoří není schopen ustát a onemocní. I v čase nemoci ale o něj není nijak postaráno a začíná si plně uvědomovat svou zbytečnost a nechtěnost.
Nakonec zatouží po jediném - být zase se svou milovanou maminkou. To se mu také nakonec splní, když zcela opuštěný a nemilovaný, pouze ve společnosti vyvrhele ze zvířecí říše, umírá v nelidských podmínkách na seně ve špinavé kůlně.
Šlejharův román musí zanechat ve čtenáři hlubokou stopu. Není tomu jaksi omylem, on byl právě proto napsán. Zřejmá paralela mezi lidským a zvířecím mládětem, na kterých ani jejich nejbližším nezáleží a naopak jsou pro ně ještě přítěží, tvoří pouze pozadí pro ukázku jedné z nejhorších nespravedlností, jakých se člověk může dopustit - týrání dítěte. Toto téma, tak aktuální i v naší, "civilizované" době, je stěžejním bodem knihy.
Na první pohled nás zaujme, že román prakticky nemá žádný děj. Co ho činí tak drásavým a naléhavým, je jakási samozřejmost, s jakou se z malého chlapce stává vyděděnec a přítěž, a také rafinovanost a krutost, kdy bez jakéhokoliv náznaku slitování macecha i celé služebnictvo chlapce deptají a ničí, prakticky jen proto, že je. Zarážejícím je také nečinný postoj otce, o kterém kromě pár zmínek prakticky nic nevíme. Proč nechal utrápit svého jediného syna? Byla jeho láska k mladší ženě silnější než rodičovský cit? Na to nám Šlejhar odpověď nedává. Ale ústy staré hospodyně Katly nám odpoví na otázku, proč titul knihy zní Kuře melancholik: "Víš, je to nějaký melancholik, a proto je nemohou ti druzí vystáti." Její slova mohou znít jak na adresu černého, nechtěného kuřete, tak i na adresu chlapce, jenž jako černé, nechtěné kuře umře na seně v kůlně.
Autor nám o všech událostech podává takřka věcný popis, v němž není místo pro vyjádření vlastních citů (a k odcizení přispívá i to, že neznáme chlapcovo jméno). Právě tato nezaujatá svědecká metoda je mu prostředkem, jak vzbudit cit čtenáře. Celý jeho tvůrčí princip je pojat jako opak sentimentalismu, jímž byla tehdy zejména umělecky méně náročná próza zamořena.
Sekundární literatura:
Příruční slovník české literatury od počátků do r. 1945, zpracoval Otakar Chaloupka (Adonai, 2001)
Čeští spisovatelé deseti století, Radko Šťastný (HQ Kontakt, 2001)
sobota 3. listopadu 2007
Cluster
Následující text vznikl na přednášce z tvůrčího psaní metodou řízených asociací.
Už se to blíží. Konec roku, zima, moře alkoholu, hnusné dárky a nejen morální kocovina dostavující se prvního ledna. Jack mívá konce roku hektické. Loni ztratil svetr, opil se u prarodičů po rozbalovaní dárků (v tomto směru žádné vybočení z tradice), řídil rolbu na Labské boudě, kde ho chtělí zbít ochránci přírody (zmetci), osciloval mezi láskou a nenávístí, a to hned k několika osobám a nakonec se prvního ledna vzbudil nepamatujíce se, kde je, kdo je, co je, proč tam je... a co dělal sakra na nočním stolku ten kokain? Nakonec, vlastně se těší. Už se to blíží.
Už se to blíží. Konec roku, zima, moře alkoholu, hnusné dárky a nejen morální kocovina dostavující se prvního ledna. Jack mívá konce roku hektické. Loni ztratil svetr, opil se u prarodičů po rozbalovaní dárků (v tomto směru žádné vybočení z tradice), řídil rolbu na Labské boudě, kde ho chtělí zbít ochránci přírody (zmetci), osciloval mezi láskou a nenávístí, a to hned k několika osobám a nakonec se prvního ledna vzbudil nepamatujíce se, kde je, kdo je, co je, proč tam je... a co dělal sakra na nočním stolku ten kokain? Nakonec, vlastně se těší. Už se to blíží.
pondělí 29. října 2007
Plagiátorství? Nein, danke!
V pravé časti tohoto blogu mám roztomilé moudro, které používám už dlouho. Jeho autorem je Falco. Ne ten rakouskej zpěvák, kterej na drogách sjel se svým autem z útesu, jak řekl Herr Kommissar alles klar, ale nějakej filozof či kýho čerta.
Dnes jsem byl osočen větou: "Proč si přivlastňuješ cizí výroky?" Jak jako přivlastňuju? Prý je zjevné, že mé jméno, které je uvedené pod tím citátem, tam je uvedeno tak, že to vypadá, že jsem ten výrok pronesl já a podepsal se pod něj (nechutně kostrbaté souvětí). What the fuck? Takovou kravinu prosím pronesla studentka vysoké školy. Sice ekonomické, ale stejně je to vysoká škola.
Pravda je však někde úplně jinde. Tato studentka chtěla dát na obdiv svou znalost toho, kdo ten citát pronesl. Nemohla to udělat stejně jako většina lidí, prostě říct "jé, já vím, kdo to řekl, heč...". Ne, ona si vybudovala jakousi teorii, na jejímž konci bylo pochlubení se, že to přeci řekl Falco (ne ten zpěvák), a že já jsem to ukradl a že to je snad všem jasné. Vy, kterým je to jasné, hoďte na svůj monitor kamenem a už mi sem nelezte...
Dnes jsem byl osočen větou: "Proč si přivlastňuješ cizí výroky?" Jak jako přivlastňuju? Prý je zjevné, že mé jméno, které je uvedené pod tím citátem, tam je uvedeno tak, že to vypadá, že jsem ten výrok pronesl já a podepsal se pod něj (nechutně kostrbaté souvětí). What the fuck? Takovou kravinu prosím pronesla studentka vysoké školy. Sice ekonomické, ale stejně je to vysoká škola.
Pravda je však někde úplně jinde. Tato studentka chtěla dát na obdiv svou znalost toho, kdo ten citát pronesl. Nemohla to udělat stejně jako většina lidí, prostě říct "jé, já vím, kdo to řekl, heč...". Ne, ona si vybudovala jakousi teorii, na jejímž konci bylo pochlubení se, že to přeci řekl Falco (ne ten zpěvák), a že já jsem to ukradl a že to je snad všem jasné. Vy, kterým je to jasné, hoďte na svůj monitor kamenem a už mi sem nelezte...
středa 24. října 2007
Odposlechnuto:
hosté na baru, restaurace Ve Skalici, středa 24. října
ano, v naší abecedě se to číslicemi jen hemží
...v tom případě bych doporučoval řidičák číslo C...
ano, v naší abecedě se to číslicemi jen hemží
pondělí 15. října 2007
Drsní hoši projevují city...
Dnes se na mě valily špatné zprávy ze všech stran. Nebudu rozepisovat, o co jde. Nejsou to žádné malichernosti, nejsem nějaký EMO depkař, který by se skládal z toho, že mu matka přeškrobila trenky, nebo že Tokyo Hotel vydají další album až příští měsíc. Prostě, samé jobovky a je toho na mě dneska trochu víc, než bych chtěl snést..
Jen tak jsem seděl, bušilo mi srdce a nebyl jsem schopen se nějakou racionální úvahou srovnat a ukotvit...Tak jsem to napsal Z. Ač jsem nechtěl, v poslední době si nejsme z mého pohledu zrovna nejblíže. A světe div se...ono to pomohlo. Povzbudila mě a až jsem se divil, jak mě ta snůška klišé a milionkrát omletých vět pomohla..
Měl jsem pro ni už pár dní připravenou větu ve stylu, že vztahy končívají, ale přátelství ne. A ať na to nezapomíná, protože jednou zase bude chtít hledat útěchu, bude chtít, abych tu pro ni byl a já možná budu dělat caviky, protože teď je zase zamilovaná a má novou hračku a vždycky když to tak je, tak na mě zapomíná.
Ale nakonec jsem to neudělal a jen jsem se jí zcela slabošsky svěřil s tím, co mě zrovna trápilo. A ona pomohla. Naštěstí není jako já...
Jen tak jsem seděl, bušilo mi srdce a nebyl jsem schopen se nějakou racionální úvahou srovnat a ukotvit...Tak jsem to napsal Z. Ač jsem nechtěl, v poslední době si nejsme z mého pohledu zrovna nejblíže. A světe div se...ono to pomohlo. Povzbudila mě a až jsem se divil, jak mě ta snůška klišé a milionkrát omletých vět pomohla..
Měl jsem pro ni už pár dní připravenou větu ve stylu, že vztahy končívají, ale přátelství ne. A ať na to nezapomíná, protože jednou zase bude chtít hledat útěchu, bude chtít, abych tu pro ni byl a já možná budu dělat caviky, protože teď je zase zamilovaná a má novou hračku a vždycky když to tak je, tak na mě zapomíná.
Ale nakonec jsem to neudělal a jen jsem se jí zcela slabošsky svěřil s tím, co mě zrovna trápilo. A ona pomohla. Naštěstí není jako já...
úterý 2. října 2007
Odposlechnuto:
muž v obleku ke kolegovi, Železná ulice, pondělí 1. října
"Nejde na tom spousta programů, ty vole, a nakonec mi na tom nefachá ani uesbéčko. Hlavně, že na tom dělali šest let. To mi řekni, co to ty čůráci vymysleli za píčovinu?"
pondělí 1. října 2007
Všichni chodí do kina. Proč?
Mladá Boleslav: Koupím za 89 korun lístek, nevzhledná uvaděčka mi ho znehodnotí a já usedám do sedaček, které po dvaceti minutách začínají působit jako mučidla. Než začne promítání, hrají z poměrně kvalitního ozvučení Beatles a jiné mainstreamové vypalovačky. Setmí se, běží upoutávky, za deset minut začíná film. V kině je sedm až třicet lidí, podle atraktivnosti titulu. Za sto minut je hotovo, rozbolavělý vycházím do mrazivého vzduchu (miluju návštěvy kina v zimě) a pěšky se v poklidu vydávám k domovu. Přeju si, aby začalo sněžit.
Praha: Koupím za 159 korun lístek, pohledný uvaděč (zřejmě student medicíny nebo ekonomiky, který nehodlá zatěžovat rodinný rozpočet a uvědoměle si přivydělává) mi ho znehodnotí a já po chvilce hledání sálu č. 76 usedám do pohodlných sedaček, které mají všechno, co si návštěvník multiplexu umí představit - držák na colu. Než začne promítání, žádná hudba nehraje a já jsem nucen poslouchat dva studenty gymnázia, z nichž jeden mluví až abnormálně nahlas, a já jimi jen tak, bezdůvodně, snad ze cviku, začínám pohrdat. Setmí se, ale ne úplně, protože lidé se trousí do sálu i patnáct minut po začátku promítání a proto mají osvícené schody jako přistávací runway na Ruzyni. Běží reklamy. Pět, deset, patnáct minut běží reklamy. Po reklamách běží upoutávky a po půl hodině konečně začíná film. V kině sedí sedm až třicet lidí podle atraktivnosti titulu. Za stotřicet minut je hotovo, znechucený vycházím do vzduchu prosyceného smogem a je mi na blití. Spěšně kráčím na metro a prodírám se davy cizinců. Modlím se, aby nezačal padat nějaký sajrajt.
Oficiální údaje jakési české unie či organizace, zabývající se počítáním prodaných vstupenek do kina, říkají, že v česku se po letech strádání zase začalo hojně chodit do kina. Zásluhu na tom mají plnící se multiplexy. Mě napadá otázka - proč proboha?
Dám nekřesťanské peníze za film a ještě jsem před ním otravovanej reklamamamama? Děkuji, nechci. Kde to jsme? Za tohle bych toho, kdo je za to zodpovědný, pověsil za koule do průvanu. Raději si půjčím dvd. Odpadne mi zvukový smog v podobě debat lidí, nacházejících se někde u základů inteligenční pyramidy a nepřijdu si jako bych koukal na film v televizi nóva.
Miluju filmy. Viděl jsem jich nespočet, hodně o nich vím, dokážu o nich dlouho mluvit. Moc rád chodím do kina. Chodil jsem.
p.s.: Včera jsem byl na novém českém filmu Gympl. Nestál ani za to, abych psaním jeho hodnocení opotřebovával klávesnici.
Praha: Koupím za 159 korun lístek, pohledný uvaděč (zřejmě student medicíny nebo ekonomiky, který nehodlá zatěžovat rodinný rozpočet a uvědoměle si přivydělává) mi ho znehodnotí a já po chvilce hledání sálu č. 76 usedám do pohodlných sedaček, které mají všechno, co si návštěvník multiplexu umí představit - držák na colu. Než začne promítání, žádná hudba nehraje a já jsem nucen poslouchat dva studenty gymnázia, z nichž jeden mluví až abnormálně nahlas, a já jimi jen tak, bezdůvodně, snad ze cviku, začínám pohrdat. Setmí se, ale ne úplně, protože lidé se trousí do sálu i patnáct minut po začátku promítání a proto mají osvícené schody jako přistávací runway na Ruzyni. Běží reklamy. Pět, deset, patnáct minut běží reklamy. Po reklamách běží upoutávky a po půl hodině konečně začíná film. V kině sedí sedm až třicet lidí podle atraktivnosti titulu. Za stotřicet minut je hotovo, znechucený vycházím do vzduchu prosyceného smogem a je mi na blití. Spěšně kráčím na metro a prodírám se davy cizinců. Modlím se, aby nezačal padat nějaký sajrajt.
Oficiální údaje jakési české unie či organizace, zabývající se počítáním prodaných vstupenek do kina, říkají, že v česku se po letech strádání zase začalo hojně chodit do kina. Zásluhu na tom mají plnící se multiplexy. Mě napadá otázka - proč proboha?
Dám nekřesťanské peníze za film a ještě jsem před ním otravovanej reklamamamama? Děkuji, nechci. Kde to jsme? Za tohle bych toho, kdo je za to zodpovědný, pověsil za koule do průvanu. Raději si půjčím dvd. Odpadne mi zvukový smog v podobě debat lidí, nacházejících se někde u základů inteligenční pyramidy a nepřijdu si jako bych koukal na film v televizi nóva.
Miluju filmy. Viděl jsem jich nespočet, hodně o nich vím, dokážu o nich dlouho mluvit. Moc rád chodím do kina. Chodil jsem.
p.s.: Včera jsem byl na novém českém filmu Gympl. Nestál ani za to, abych psaním jeho hodnocení opotřebovával klávesnici.
čtvrtek 20. září 2007
Společenská elita, Mirek Topolánek a svíčková
Dnes ráno jsem si přispal a do práce dorazil až někdy po desáté hodině. Po cestě jsem se stavil na poště, protože pošťačka, která už dávno rezignovala na to, že by mě mohla zastihnout doma, na mě ani nezvoní a psaní mně adresovaná tam rovnou předává. Tentokrát na mě čekalo psaní s červeným pruhem a tak jsem si oddechl. Po rozlepení obálky jsem se naopak několik desítek vteřin nadechnout nemohl - OSSZ (zřejmě nějaká nacistická zločinecká organizace) po mně chce do patnácti dnů něco málo přes sedm tisíc korun. Nevíte, kde by se výhodně dala prodat ledvina?
Když jsem překonal šok, nějak si utřídil myšlenky a zjistil, že mám ještě čtrnáct dní, než budu nucen tento problém řešit, jsem opět vyrazil směr kancelář. Tam mě můj šéf, svíraný mezi mlýnskými kameny brblání svých podřízených a zvyšujícími se nároky nadřízených, nasměroval směr Na Karmeli, kde se dnes otevíral nový vysokošolský areál Škody Auto.
Dorazil jsem krátce před polednem a zrovna mě předjížděla kolona schvácených Audi A8. V jedné z nich seděl Mírek Topolánek. Vystoupil, potřásl si v až komicky vítězném gestu s Martinem Jahnem a vešli do auly školy. Vešel jsem za nimi (mezitím jsem je párkrát vyfotil a okukoval hostesky).
V aule jsem dostal visačku s nápisem press (chápavějším, kteří mě neznají, již možná došlo, kde jsem zaměstnán) a pustil se do korzování mezi hosty. Přítomni byli všichni, kdo v Mladé Boleslavi něco znamenají...a Mirek Topolánek. Celou dobu jsem se cítil poněkud nesvůj. Potom mi to došlo. Mirek T. v kvádru, Martin J. v kvádru, Raduan N. v kvádru, Smutný, Beznoska, Wittig, Jung, Bendl - v kvádru. Já - červené kecky, džiny, triko a bunda, vlasy (ne)učesané na "vstanu a jdu". Nic mě nezachránil ani fakt, že veškeré mé ošacení bylo značkové a pořízené za nemalé částky. Působil jsem jako pěst na oko.
Nicméně, po nezbytných proslovech všech přítomných, i Mirka Topolánka, čas pokročil a došlo na nejpříjemnější část podobných slezin - raut. Tam už jsem nic nedbal svého nevhodného oděvu a vystál si mezi primátorem města a mužem, který šéfuje nejdůležitějšímu průmyslovému podniku v zemi, frontu na talíř svíčkové.
Když jsem překonal šok, nějak si utřídil myšlenky a zjistil, že mám ještě čtrnáct dní, než budu nucen tento problém řešit, jsem opět vyrazil směr kancelář. Tam mě můj šéf, svíraný mezi mlýnskými kameny brblání svých podřízených a zvyšujícími se nároky nadřízených, nasměroval směr Na Karmeli, kde se dnes otevíral nový vysokošolský areál Škody Auto.
Dorazil jsem krátce před polednem a zrovna mě předjížděla kolona schvácených Audi A8. V jedné z nich seděl Mírek Topolánek. Vystoupil, potřásl si v až komicky vítězném gestu s Martinem Jahnem a vešli do auly školy. Vešel jsem za nimi (mezitím jsem je párkrát vyfotil a okukoval hostesky).
V aule jsem dostal visačku s nápisem press (chápavějším, kteří mě neznají, již možná došlo, kde jsem zaměstnán) a pustil se do korzování mezi hosty. Přítomni byli všichni, kdo v Mladé Boleslavi něco znamenají...a Mirek Topolánek. Celou dobu jsem se cítil poněkud nesvůj. Potom mi to došlo. Mirek T. v kvádru, Martin J. v kvádru, Raduan N. v kvádru, Smutný, Beznoska, Wittig, Jung, Bendl - v kvádru. Já - červené kecky, džiny, triko a bunda, vlasy (ne)učesané na "vstanu a jdu". Nic mě nezachránil ani fakt, že veškeré mé ošacení bylo značkové a pořízené za nemalé částky. Působil jsem jako pěst na oko.
Nicméně, po nezbytných proslovech všech přítomných, i Mirka Topolánka, čas pokročil a došlo na nejpříjemnější část podobných slezin - raut. Tam už jsem nic nedbal svého nevhodného oděvu a vystál si mezi primátorem města a mužem, který šéfuje nejdůležitějšímu průmyslovému podniku v zemi, frontu na talíř svíčkové.
neděle 2. září 2007
čtvrtek 30. srpna 2007
Budeme se líbit i my, mírně obézní?
V posledních dnech mě zaujalo několik náznaků změn ve vnímání ženské krásy. Zdá se, že ne všude a ne každému se musí líbit vychrtlé kozy, které se ve větrných dnech musejí tížit kabelkami od Lusie Vuittona (čti luje vitona), aby došly z jedné značkové restaurace do druhé bez toho, že by se omylem a nechtěně přemístily třeba ke stánku s koblihami (a tam zašly strašnou smrtí z tukového šoku).
Takovým Mauretáncům například mnohem více vyhovují ženy plných, řekl bych až přetékajícíh tvarů. Zatímco tam je tloušťka známkou bohatství a krásy, u nás přeci jen zůstává spíš známkou chorobné žravosti a ohavnosti. Více v relativně zajímavém článku Evy Palloto.
Jestliže u Mauretánců jde sice o zvláštní, ale v lecčems pochopitelnou libůstku, potom nemůžu pochopit, co k oslavě obézních žen vede chlapce, který zřejmě momentálně nejlépe na světě dokáže předstírat, že byl vykastrován, a proto začíná vládnout britské pop-music. Jde o Miku.
Mám doma jeho cd, které jsem dostal k svátku od jedné úžasné slečny, a při poslechu jeho nefalšovaně popíkových, fistulí zpívaných písních, jsem si představoval zástupy krásných (rozumněj vyhublých koz, nejsem přeci Mauritánec) dívek dožadujících se před jeho domem hlasitými steny vstupu do jeho ložnice. Jenže pak to přišlo. Viděl jsem jeho klip!
http://www.youtube.com/watch?v=tcRiXOONqf0
Může mi někdo vysvětlit, co tento pohledný hoch (rozumněj hubený, pohledný, kudrnatý, bohatý umělec s libanonskými předky) vidí na ženách dvakrát těžších než je on sám? Chce snad doprovod a ochranu do temných uliček?
Zřejmě proto nikdy nebudu bohatý, kudrnatý ani pohledný, o libanonských předcích ani nemluvě. Líbí se mi totiž dívky hubené, hezké, inteligentní a trošku arogantní.
P.S.: Kdy začneme líbit my, obézní chlapci? Proč o nás nezpívá například taková Rihanna?
Takovým Mauretáncům například mnohem více vyhovují ženy plných, řekl bych až přetékajícíh tvarů. Zatímco tam je tloušťka známkou bohatství a krásy, u nás přeci jen zůstává spíš známkou chorobné žravosti a ohavnosti. Více v relativně zajímavém článku Evy Palloto.
Jestliže u Mauretánců jde sice o zvláštní, ale v lecčems pochopitelnou libůstku, potom nemůžu pochopit, co k oslavě obézních žen vede chlapce, který zřejmě momentálně nejlépe na světě dokáže předstírat, že byl vykastrován, a proto začíná vládnout britské pop-music. Jde o Miku.
Mám doma jeho cd, které jsem dostal k svátku od jedné úžasné slečny, a při poslechu jeho nefalšovaně popíkových, fistulí zpívaných písních, jsem si představoval zástupy krásných (rozumněj vyhublých koz, nejsem přeci Mauritánec) dívek dožadujících se před jeho domem hlasitými steny vstupu do jeho ložnice. Jenže pak to přišlo. Viděl jsem jeho klip!
http://www.youtube.com/watch?v=tcRiXOONqf0
Může mi někdo vysvětlit, co tento pohledný hoch (rozumněj hubený, pohledný, kudrnatý, bohatý umělec s libanonskými předky) vidí na ženách dvakrát těžších než je on sám? Chce snad doprovod a ochranu do temných uliček?
Zřejmě proto nikdy nebudu bohatý, kudrnatý ani pohledný, o libanonských předcích ani nemluvě. Líbí se mi totiž dívky hubené, hezké, inteligentní a trošku arogantní.
P.S.: Kdy začneme líbit my, obézní chlapci? Proč o nás nezpívá například taková Rihanna?
středa 22. srpna 2007
Provizorium..
Dnes jsem dospěl k názoru, že tento blog zřejmě bude jen pouhé provizorium. To ovšem neznamená, že by měl přestat během příštích několik měsíců fungovat ;-)
Jsou provizoria, která trvají desetiletí. Uvidíme, jak rychle najdu nějakou jinou stránku, která by mi vyhovovala. Zatím stále budu spamovat zde. Takže - endžoj!
Jsou provizoria, která trvají desetiletí. Uvidíme, jak rychle najdu nějakou jinou stránku, která by mi vyhovovala. Zatím stále budu spamovat zde. Takže - endžoj!
úterý 21. srpna 2007
Ano, i takové emaily vám občas přijdou...
Od své bývalé spolužačky ze střední školy jsem dostal toto rozkošné psaní, které je reakcí na mnohoměsíční výměňování názorů na serveru Spolužáci.
Jakube,
to pošťuchování na Spolužácích jsem brala jako srandu. Myslela jsem, že to tak berou i ostatní. Do té doby, než se do mě všichni pustili. Konkrétně o tobě jsem si myslela, že to jsou prostě vtípky. Ale nenapadlo mě, že toho vážně máš v hlavě tak zatraceně málo. Dozvěděla jsem se, jak si vedeš v zaměstnání. Může někdo jako ty opravdu druhým psát o nespolehlivosti a neúctě k dodržování slibů? Kam to chceš se svým přístupem dotáhnout ty? Předpokládám, že vím, o čem píšu. Netušila jsem, že se chováš jako dětinský sobecký egoista i v zaměstnání. Domnívám se, že jsi byl možná pracovní smlouvou vázán jakýmsi slibem, který jsi vesele porušil na úkor druhých. A pak se oháníš silnými slovy na Spolužácích.
V kolika letech ses zastavil ve vývoji?
Jak se opovažuješ soudit někoho, koho neznáš? Jak si dovoluješ veřejně o mně napsat, že nemám charisma, nejsem strhující a energická atd.? Jak dlouho jsi mě neviděl, nemluvil se mnou? A vůbec: vzal jsi mě někdy v úvahu, abys poznal, jaká jsem? Mám tě snad zažalovat za to, že mě veřejně urážíš a poškozuješ moji osobnost a psychicky mi ubližuješ? Klidně to udělám. Chci, aby ses mi na Spolužácích veřejně omluvil.
A pak už jen pro pořádek. To, že se určitá část naší třídy nazývá elitou, to jsem slyšela na vlastní uši. Jinak jak starý máš Slovník cizích slov? Tvoje definice je zábavná, ale poněkud zastaralá. Elita - výkvět, menšina s mimořádnými vlastnostmi, vybraná část celku. Elitářství - koncepce vycházející z úlohy elit ve společnosti, nadřazenecké, povýšené vystupování.
Takže si myslím, že můj název "samozvaná elita" byl velice trefný. Protože jaké mimořádné vlastnosti má třeba Veronika Kozlová (kromě hezké tváře)??? Zato druhá definice elitářství na vás (Veronika, Lenka, ty a další) velice sedí. Nadřazenecké a povýšené vystupování.
Takže ještě jednou - chci omluvu. Můžu všechno vymazat, jenže jsem to neudělala. Kdybych byla tak necharismatická, tak bych asi všechny urážky, které se mě dotkly, hned vymazala. A nenechala bych všechny ostatní, ať si je přečtou.
Mysli si, co chceš. Zpočátku jsem si myslela, že jsi prostě rebel, že si děláš legraci. Přitom ale velice inteligentní člověk. Ale to, co jsi napsal v poslední době, mě přesvědčilo o jediném - jsi nula, která si urážkami druhých posiluje svoje povýšené ego. Je mi tě líto.
S pozdravem
Pavlína Šrajerová
PS: klidně tenhle mail zveřejni, je mi to jedno. Můžeš ho dát třeba do novin do rubriky Vtipy.
Svolení ke zveřejnění s radostí využívám. Okouzlení americkými seriály je hezká věc, ale vyhrožovat žalobami už je za hranicí onoho okouzlení. Podělím se i o několik mých (a schválně vyberu ty drsnější) poznámek z poslední doby pronesených (napsaných) na adresu výše podepsané slečny, aby bylo jasné, kvůli čemu se to mám třást před obálkou s modrým pruhem.
Ano, třiadvacátý červenec byl z mé strany obvzláště výživný (zřejmě jsem si ten den zapomněl vzít léky). Ale žaloby?
Možná bych si měl zaplatit Eda Fagana (foneticky je jeho příjmení obzvláště vtipné), abych se náhodou nedostal do problémů.
Jakube,
to pošťuchování na Spolužácích jsem brala jako srandu. Myslela jsem, že to tak berou i ostatní. Do té doby, než se do mě všichni pustili. Konkrétně o tobě jsem si myslela, že to jsou prostě vtípky. Ale nenapadlo mě, že toho vážně máš v hlavě tak zatraceně málo. Dozvěděla jsem se, jak si vedeš v zaměstnání. Může někdo jako ty opravdu druhým psát o nespolehlivosti a neúctě k dodržování slibů? Kam to chceš se svým přístupem dotáhnout ty? Předpokládám, že vím, o čem píšu. Netušila jsem, že se chováš jako dětinský sobecký egoista i v zaměstnání. Domnívám se, že jsi byl možná pracovní smlouvou vázán jakýmsi slibem, který jsi vesele porušil na úkor druhých. A pak se oháníš silnými slovy na Spolužácích.
V kolika letech ses zastavil ve vývoji?
Jak se opovažuješ soudit někoho, koho neznáš? Jak si dovoluješ veřejně o mně napsat, že nemám charisma, nejsem strhující a energická atd.? Jak dlouho jsi mě neviděl, nemluvil se mnou? A vůbec: vzal jsi mě někdy v úvahu, abys poznal, jaká jsem? Mám tě snad zažalovat za to, že mě veřejně urážíš a poškozuješ moji osobnost a psychicky mi ubližuješ? Klidně to udělám. Chci, aby ses mi na Spolužácích veřejně omluvil.
A pak už jen pro pořádek. To, že se určitá část naší třídy nazývá elitou, to jsem slyšela na vlastní uši. Jinak jak starý máš Slovník cizích slov? Tvoje definice je zábavná, ale poněkud zastaralá. Elita - výkvět, menšina s mimořádnými vlastnostmi, vybraná část celku. Elitářství - koncepce vycházející z úlohy elit ve společnosti, nadřazenecké, povýšené vystupování.
Takže si myslím, že můj název "samozvaná elita" byl velice trefný. Protože jaké mimořádné vlastnosti má třeba Veronika Kozlová (kromě hezké tváře)??? Zato druhá definice elitářství na vás (Veronika, Lenka, ty a další) velice sedí. Nadřazenecké a povýšené vystupování.
Takže ještě jednou - chci omluvu. Můžu všechno vymazat, jenže jsem to neudělala. Kdybych byla tak necharismatická, tak bych asi všechny urážky, které se mě dotkly, hned vymazala. A nenechala bych všechny ostatní, ať si je přečtou.
Mysli si, co chceš. Zpočátku jsem si myslela, že jsi prostě rebel, že si děláš legraci. Přitom ale velice inteligentní člověk. Ale to, co jsi napsal v poslední době, mě přesvědčilo o jediném - jsi nula, která si urážkami druhých posiluje svoje povýšené ego. Je mi tě líto.
S pozdravem
Pavlína Šrajerová
PS: klidně tenhle mail zveřejni, je mi to jedno. Můžeš ho dát třeba do novin do rubriky Vtipy.
Svolení ke zveřejnění s radostí využívám. Okouzlení americkými seriály je hezká věc, ale vyhrožovat žalobami už je za hranicí onoho okouzlení. Podělím se i o několik mých (a schválně vyberu ty drsnější) poznámek z poslední doby pronesených (napsaných) na adresu výše podepsané slečny, aby bylo jasné, kvůli čemu se to mám třást před obálkou s modrým pruhem.
17. 7. 2007
Pavlíno,
to se mi na tobě líbí, jak ve svých příspěvcích nejsi ani náznakem dětinská.Zdá
se mi, že začínáš být poněkud monotematická. Tobě ta "samozvaná elita" pořád
nějak leží v žaludku a věcí a povinností zdravého jádra je, aby tvé chmury
rozehnalo...No tak, jádro, kde jsi? Rozežeň Pavlíninu zapšklost! (to byla trocha
infantility, aby ti třeba můj příspěvek něpřišel příliš odcizený)
23. 7. 2007
Hehe, tak
popořadě:
Pavlíno (sice jsi slíbila, že už sem nepáchneš, ale to už jsi
udělala tolikrát, že nemá smysl brát tyhle tvé patetické výlevy vážně ), to, že
někdo reaguje na příspěvěk až když se ho dotkne, mi přijde naprosto normální.
Když by ti někdo nadával do nudných, intovertních intelektuálek (a i když si
třeba myslíš opak, skutečně je to nadávka:-D), které, když jsou schované za
monitorem, najednou nabývají odvahy a dští oheň a sýru proti všem, kteří jim ve
školních letech lezli na nervy, tak si třeba pomyslím, že ten člověk tě dobře
zná, ale víc se v tom angažovat nebudu, protože se mě jeho příspěvek víc
nedotkne.
23. 7. 2007
Znovu
Pavlíno: To, že tady říkáš názor za velkou část lidí mi přijde hodně smutné. A
to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je, že se neprojeví sami, nezapojí se do
diskuse a nesnaží se podobu této stránky ovlivnit sami. Je snadné nad něčím
žehrat a nic neudělat. Ale co, to zřejmě odkoukali od svých rodičů, kteří za
komunismu dělali to samé a většina z nich má doma určitě ještě červeno knížku.
Ale což, jsou to typičtí češi, že? Tím druhým je, že někdo, kdo chce mluvit za
nějakou skupinu lidí, by měl mít charisma, být výřečný, strhující a energický.
Zkrátka by měl mít vlastnosti, které ti naprosto chybí.
23. 7. 2007
Pro
Pavlínu po třetí: Tím, že Tereza nesouhlasila s tvými názory tě zklamala? To se
mi zdá troško krátkozraké (že ty už jsi dlouho nebyla u očního, třeba potřebuješ
více dioptrií) a hlavně hloupé.
Proč neřekneš Mili (Vanilli), Markétě
Štrobachové, nebo Renče Vlčkové, Ivon, Andree, Renče Kašparové, Šárce a Janě ať
sem něco napíšou? To že to vyventiluješ tady se asi nesetka moc s efektem, když
sem nechoděj.Jo, a i kdyby sem něco napsali, tak se to asi stejně nedozvíš,
protože už sem přece nehodláš chodit, ne?
3. 8. 2007
2 Pavlína:
No vidíš, a teď jsi porušila i ten slib, že budeš mlčet. Kam to chceš s
touhle nespolehlivostí a neúctou k dodržování slibů dotáhnout?
Ano, třiadvacátý červenec byl z mé strany obvzláště výživný (zřejmě jsem si ten den zapomněl vzít léky). Ale žaloby?
Možná bych si měl zaplatit Eda Fagana (foneticky je jeho příjmení obzvláště vtipné), abych se náhodou nedostal do problémů.
čtvrtek 2. srpna 2007
úterý 31. července 2007
Začínám blogovat
Dnes jsem si na jeho stránkách povídal s Františkem Fukou. Nebyl to rozhovor nijak dlouhý. Co našemu povídání scházelo do délky, to mu přebývalo do inspirativnosti. Inspiritavnosti pro malého člověka velké, pro mě však nepříliš zásadní. Zásadnější už bude pro vás, moji milí čtenáři. Hlavně teda zatím asi pro Tebe, Veroniko ;-)
Byl jsem totiž inspirován (slibuju, že tohle slovo dnes používám naposledy) k založení a psaní si svého blogu. Tedy, zkusil jsem to už několikrát, ale akorát jsem se proklikal různými nastavením a pak se na to vybodnul. Dnes, jak vidíte, tomu tak není. František mi totiž poradil, jak si blogováním přilepšit.
Příspěvky budou proměnlivé úrovně i četnosti a uvidíme (hlavně vy uvidíte), co z toho vyleze.
A pokud by se vám mé stránky zdály příliš provokativní, hloupé, sebestředné, depresivní, trudomyslné, popřípadě jednoduché a bez názoru tak vězte, že vám ještě funguje úsudek a nezapomeňte, že alkohol i sebevražda jsou řešení.
p.s.: sám vidím, že první příspěvek je poměrně křečovitý..přesto doufám, že mě ušetříte lynchování...vždyť všichni jsme byli v začátcích křečovití a neohrabaní...a kdo tvrdí že ne, ten je dodnes...
Byl jsem totiž inspirován (slibuju, že tohle slovo dnes používám naposledy) k založení a psaní si svého blogu. Tedy, zkusil jsem to už několikrát, ale akorát jsem se proklikal různými nastavením a pak se na to vybodnul. Dnes, jak vidíte, tomu tak není. František mi totiž poradil, jak si blogováním přilepšit.
Příspěvky budou proměnlivé úrovně i četnosti a uvidíme (hlavně vy uvidíte), co z toho vyleze.
A pokud by se vám mé stránky zdály příliš provokativní, hloupé, sebestředné, depresivní, trudomyslné, popřípadě jednoduché a bez názoru tak vězte, že vám ještě funguje úsudek a nezapomeňte, že alkohol i sebevražda jsou řešení.
p.s.: sám vidím, že první příspěvek je poměrně křečovitý..přesto doufám, že mě ušetříte lynchování...vždyť všichni jsme byli v začátcích křečovití a neohrabaní...a kdo tvrdí že ne, ten je dodnes...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
