Karel Josef Šlejhar - Kuře Melancholik
Karel Josef Šlejhar se narodil v roce 1964 ve Staré Pace a zemřel roku 1914 v Praze. V Pardubicích studoval chemii a v Praze technický obor. Po rozvodu přijal učitelské místo na obchodní škole v Hradci Králové. Učitelem byl prakticky až do konce svého života. Šlejhar byl signatářem manifestu České moderny. Přispíval do Národních listů, Světozoru, Rozhledů, Ruchu a dalších. Jeho nejznámějším dílem je i díky nedávnému, velmi ceněnému filmovému zpracování, próza Kuře melancholik.
Děj se odehrává na konci 19. století na českém venkově. Malému chlapci, z na tehdejší poměry dobře situavané rodiny, zemře člověk na světě nejmilejší, maminka. Dítě si zpočátku smrt matky neuvědomuje a mnohem více ho zajímá osud právě vylíhnutých kuřátek. Až v den pohřbu, kdy mu jeho otec, přísný a citově vychladlý muž, umožní naposledy se s matkou rozloučit, hochovi dochází, k jaké ztrátě v jeho životě došlo.
Na pohřbu matky se na scéně poprvé objevuje budoucí chlapcova macecha - krásná a mladá otcova vzdálená příbuzná. Zpočátku se tváří mile a přívětivě. Po několika měsících si ji chlapcův otec přivede domů a všem oznámí, že je jeho novou ženou. Macecha ihned začne v domě závadět nové pořádky. Nedělá to ovšem nijak okatě, nýbrž rafinovaně. Na práci služebnictva neustále vidí nějaké nedostatky, a tak to netrvá dlouho a do domu přivádí služebnictvo nové, sobě loajální. Chlapec ták ztrácí poslední osobu, která byla schopná poskytnout mu trochu citu - starou služebnou Katlu. Upíná se proto ke kuřátkům. Obvzlášť jedno je jeho srdci velmi milé - černý, malý, ošklivý, ostatními utlačovaný outsider.
Po té, co se vypořádá se služebnictvem, se macecha zaměří na dítě. Hoch, který ji nijak neubližuje, nezlobí ani s ním nejsou jiné potíže, je najednou osočován z nejrůznějších vymyšlených činů, nebo mu jsou skutečné činy dávány za vinu. Dítě se tak z rodinného prostředí, kde se mu dostává neustálých příkoří, pokouší unikat k bytosti, která jediná je mu na světě blízká - ke kuřeti.
Chlapec pomalu chřadne, je vyřazován ze společnosti, duševně i fyzicky nepředstavitelně strádá. Stejně tak černé kuře zažívá od ostatních krásných a ničím se nelišících sourozenců neustálé útrapy. Nakonec už hoch stupňující se příkoří není schopen ustát a onemocní. I v čase nemoci ale o něj není nijak postaráno a začíná si plně uvědomovat svou zbytečnost a nechtěnost.
Nakonec zatouží po jediném - být zase se svou milovanou maminkou. To se mu také nakonec splní, když zcela opuštěný a nemilovaný, pouze ve společnosti vyvrhele ze zvířecí říše, umírá v nelidských podmínkách na seně ve špinavé kůlně.
Šlejharův román musí zanechat ve čtenáři hlubokou stopu. Není tomu jaksi omylem, on byl právě proto napsán. Zřejmá paralela mezi lidským a zvířecím mládětem, na kterých ani jejich nejbližším nezáleží a naopak jsou pro ně ještě přítěží, tvoří pouze pozadí pro ukázku jedné z nejhorších nespravedlností, jakých se člověk může dopustit - týrání dítěte. Toto téma, tak aktuální i v naší, "civilizované" době, je stěžejním bodem knihy.
Na první pohled nás zaujme, že román prakticky nemá žádný děj. Co ho činí tak drásavým a naléhavým, je jakási samozřejmost, s jakou se z malého chlapce stává vyděděnec a přítěž, a také rafinovanost a krutost, kdy bez jakéhokoliv náznaku slitování macecha i celé služebnictvo chlapce deptají a ničí, prakticky jen proto, že je. Zarážejícím je také nečinný postoj otce, o kterém kromě pár zmínek prakticky nic nevíme. Proč nechal utrápit svého jediného syna? Byla jeho láska k mladší ženě silnější než rodičovský cit? Na to nám Šlejhar odpověď nedává. Ale ústy staré hospodyně Katly nám odpoví na otázku, proč titul knihy zní Kuře melancholik: "Víš, je to nějaký melancholik, a proto je nemohou ti druzí vystáti." Její slova mohou znít jak na adresu černého, nechtěného kuřete, tak i na adresu chlapce, jenž jako černé, nechtěné kuře umře na seně v kůlně.
Autor nám o všech událostech podává takřka věcný popis, v němž není místo pro vyjádření vlastních citů (a k odcizení přispívá i to, že neznáme chlapcovo jméno). Právě tato nezaujatá svědecká metoda je mu prostředkem, jak vzbudit cit čtenáře. Celý jeho tvůrčí princip je pojat jako opak sentimentalismu, jímž byla tehdy zejména umělecky méně náročná próza zamořena.
Sekundární literatura:
Příruční slovník české literatury od počátků do r. 1945, zpracoval Otakar Chaloupka (Adonai, 2001)
Čeští spisovatelé deseti století, Radko Šťastný (HQ Kontakt, 2001)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat