K tomuto blogu předpis na antidepresiva a poukaz na lahev vodky zdarma...

Stoka. Takový je podle mě život. Je plný sraček, výkalů, bakterií, hmyzu a nepříjemného zápachu.

Přesto žiju rád. Protože i v nejtemnější stoce se občas obejví světlo, deratizátor, chemické čištění.

Možná mám trošku posunuté vnímání naší stoky, možná se směju věcem, které jiným přijdou k pláči. Možná čím víc mám rád, tím víc ubližuju. Možná mám nezřízené ego a touhu po zviditelnění, mísící se s pohrdáním zviditelňování se.

Možná miluju, možná víc než jednu osobu. Možná taky miluju jenom sám sebe.

Možná jsem zamindrákovaný a silnými slovy (která většinou nenásledují činy) si své mindráky léčím.

Možná jsem pouhý pozér a nemám vlastní názor. Možná chci jen šokovat. Možná jsem rozpolcený a chci žít naprosto normálním životem bez výkyvů.

Možná jsem politováníhodný. Možná jsem hodný spíše obdivu.

To vše se dozvíte, pokud budete pravidelně navštěvovat tento blog s tak poetickým názvem...

Možná...


pondělí 1. října 2007

Všichni chodí do kina. Proč?

Mladá Boleslav: Koupím za 89 korun lístek, nevzhledná uvaděčka mi ho znehodnotí a já usedám do sedaček, které po dvaceti minutách začínají působit jako mučidla. Než začne promítání, hrají z poměrně kvalitního ozvučení Beatles a jiné mainstreamové vypalovačky. Setmí se, běží upoutávky, za deset minut začíná film. V kině je sedm až třicet lidí, podle atraktivnosti titulu. Za sto minut je hotovo, rozbolavělý vycházím do mrazivého vzduchu (miluju návštěvy kina v zimě) a pěšky se v poklidu vydávám k domovu. Přeju si, aby začalo sněžit.

Praha: Koupím za 159 korun lístek, pohledný uvaděč (zřejmě student medicíny nebo ekonomiky, který nehodlá zatěžovat rodinný rozpočet a uvědoměle si přivydělává) mi ho znehodnotí a já po chvilce hledání sálu č. 76 usedám do pohodlných sedaček, které mají všechno, co si návštěvník multiplexu umí představit - držák na colu. Než začne promítání, žádná hudba nehraje a já jsem nucen poslouchat dva studenty gymnázia, z nichž jeden mluví až abnormálně nahlas, a já jimi jen tak, bezdůvodně, snad ze cviku, začínám pohrdat. Setmí se, ale ne úplně, protože lidé se trousí do sálu i patnáct minut po začátku promítání a proto mají osvícené schody jako přistávací runway na Ruzyni. Běží reklamy. Pět, deset, patnáct minut běží reklamy. Po reklamách běží upoutávky a po půl hodině konečně začíná film. V kině sedí sedm až třicet lidí podle atraktivnosti titulu. Za stotřicet minut je hotovo, znechucený vycházím do vzduchu prosyceného smogem a je mi na blití. Spěšně kráčím na metro a prodírám se davy cizinců. Modlím se, aby nezačal padat nějaký sajrajt.

Oficiální údaje jakési české unie či organizace, zabývající se počítáním prodaných vstupenek do kina, říkají, že v česku se po letech strádání zase začalo hojně chodit do kina. Zásluhu na tom mají plnící se multiplexy. Mě napadá otázka - proč proboha?

Dám nekřesťanské peníze za film a ještě jsem před ním otravovanej reklamamamama? Děkuji, nechci. Kde to jsme? Za tohle bych toho, kdo je za to zodpovědný, pověsil za koule do průvanu. Raději si půjčím dvd. Odpadne mi zvukový smog v podobě debat lidí, nacházejících se někde u základů inteligenční pyramidy a nepřijdu si jako bych koukal na film v televizi nóva.

Miluju filmy. Viděl jsem jich nespočet, hodně o nich vím, dokážu o nich dlouho mluvit. Moc rád chodím do kina. Chodil jsem.

p.s.: Včera jsem byl na novém českém filmu Gympl. Nestál ani za to, abych psaním jeho hodnocení opotřebovával klávesnici.

Žádné komentáře: