Taková malá asociace

Danny Boyle, ten, který udělal z toho kluka milionáře z chatrče, natočil film podle skutečného příběhu Aarona Ralstona, dobrodruha, který se zřitil při svém lezení po skalách někde v Utahu a zůstal jednou rukou zaklíněn pod balvanem daleko od civilizace. Protože naděje, že by ho kdy někdo mohl najít, byla naprosto mizivá, rozhodl se Aaron pro zoufalý čin - kapesním nožíkem si upižlal zaklíněnou ruku a poté slanil do údolí, kde narazil na záchranáře.

Celý tento příběh mi tak volně asocioval toto pěkné animované video:

To je v píče...

Tak jsme si dnes jako obvykle vyrazili s kamarádem Petrem do posilovny utužit naše těla a zase změnit trochu toho tuku na nějaké ty svaly.

Ale už druhé cvičení po sobě mi začalo tak nehorázně tepat v hlavě, že jsem dnes dokonce musel předčasně odejít. Tepání to bylo vskutku obří - představte si tu nejhorší kocovinu světa, vynásobte ji Pí a stále nebudete mít ani vzdáleně představu, jak to bolelo. Srovnatelným utrpením může být pro muže snad jen rýma.

Doma jsem své trable vylíčil své ženě. Ta hned z klobouku smrtelných chorob vytáhla jakýsi syndrom i řešení, kterým prý bude přestat dělat inkriminované cviky. Na takovou radu už člověk hald musí mít školy.

Raději tedy navštívím již dostudovaného lékaře s praxí, který mě nejspíš pošle ke spoustě svých kolegů, aby nakonec zjistili, že nejlepší bude klid. Ale možná bude stačit mazat si krk a hlavu mastí z babského ucha, pravidelně aplikovat čípky s vysokým obsahem THC a honit druhou rukou.

No jo, ale co když se to ani tak nezlepší, a já budu muset, dejme tomu, časem kromě cvičení přestat třečba i pít alkohol? Úplně se bojím domýšlet...

Citace z knihy pro dnešní den

Kdesi jsem četl návod, kterak připravit kýty z horské kozy. Kýty nejprve sekyrou rozsekáte na větší kousky, která pak dáte spolu se sekyrou do kotle a tři dny to celé vaříte. Po třech dnech ještě dost tuhé maso z kotle vyndáte a sníte sekyru.

Jak se stát labužníkem aneb Kuchařka pro snoby (napsaná dvěma z nich), Miroslav Macek s chotí

La Réunion: Pátek

V pátek jsme se byli podívat ve šlechtitelské stanici, kde kříží svalnaté a blbé s chytrými a slabými. Řeč je samozřejmě o jedincích cukrové třtiny. Průvodkyní nám byla dívka, jejíž jméno si už nepamatuju (na jména moc nemám paměť, pamatuji si spíš obličeje a prsa). Každopádně, rodiče rodičů jejích rodičů snad pocházeli z Československa, dívčina se narodila někde v Asii a teď ukazuje třtinu Čechům na ostrově patřícím Francii kdesi v Indickém oceánu.

Po výzkumné stanici a asi nejslabším obědě celého výletu (číšník aspoň znal tankistu z Chelsea a jiné české sportovce, Jágr mu ale překvapivě nic neříkal) jsme se pro změnu přesunuli na pole, kde jsme viděli, a teď se podržte, cukrovou třtinu.

Po těchto rurálních povinostech už to naštěstí bylo lepší. Vyrazilo se na místní tržnici, kde například prodávali vanilku zhruba za čtvrtinovou cenu v porovnání s vanilkovníkovou plantáží, kterou jsme navštívili v úterý. Ještěže všichni jsme už měli nakoupeno...

Hned vedle tržnice se nacházela pláž s černým sopečným pískem, kde jsme strávili asi dvě hodinky zevlingem a focením.

Po kvalitně stráveném podvečeru jsem si našel ještě trochu času na něco toho sportu. Utkal jsem s chlapíkem jménem Khaled v hře zvané Pétenque. To je to, jak se ti podivíni snaží si navzájem trefit koule. Ačkoliv v Evropě patřím mez protřelé hráče, Khaled mě rozsekal neskutečným způsobem. Rozpaky nad vlastním výkonem ale nakonec přeci jen rozptýlilo uvědomění si, že není ostudou prohrát s šampionem na jeho domácí půdě.

Dokonce ani když jde o prohru 0:12, od které mě neuchránila ani zřejmá výšková převaha.

Kdybych se dlouho neozval...

Tak je to nejspíš tím, že mi zamrznul Firefox.

Svatba jako opasek

Vzhledem k tomu, jak si ze závěru večera nic nepamatuju, se to asi povidlo. Ale popořadě.

V sobotu se na jedné typické vesnici konala taková typická vesnická veselka. A to si troufám říct i přes to, že jsem před tím nikdy na žádné typické vesnické veselce nebyl. Nebyl jsem dokonce ani na netypické vesnické veselce. Přes to přese všechno tvrdím, že tahle byla typická, takhle drzej já jsem.

Svým naleštěným služebním hustokchárem jsem po prašné cestě dojel až k vratům nevěsty, kde již pobíhala a posedávala banda svatebčanů v oblecích padnoucích asi jako jarmulka sympaťákovi z Braunau am Inn. Místní muži a ženy sběhlí v dobrém vychování mě ztěží pozdravili a pak mě velice okázale ignorovali. O možnosti nabídnout mně nebo mému doprovodu něco k pití nebo alespoň židli se zřejmě v malotřídce také neučili. Vydržel jsem to asertivně ignorovat přibližně osm minut, po kterých jsem nevěstě zavolal, že se teda sejdeme až při obřadu. Nicméně, ženich, pardon, svědek je prý při svatbě tak nějak důležitý, a tak jsem byl nucen v milém prostředí setrvat. Naštěstí za chvíli dorazil ženich, který se ve vidině vydatné rozlučky i svatební party rozhodl dobrovolně vstoupit do chomoutu. Chudák. Každopádně pak už bylo lépe.

Můj doprovod si mezitím až nebezpečně oblíbil nejen psa nevěsty, ale i její svatební šaty, což se s výhledem do budoucnosti jeví jako ohrožení mé suverenity. Stay tuned.

Z Malé Trapné u Trapnova se tedy vyrazilo na zámek, kde se odehrál obřad. Ten trval zhruba půl hodiny, což byl jen zlomek času, který zabralo následné focení a pózování. Nicméně, vyplatilo se, sluší mi to skoro na všech fotkách a ostudu jsem své pověsti manekýna rozhodně neudělal.

Po svatbě přišly na řadu příjemnější věci. Šunková rolka s křenem, vývar, svíčková s pěti, domů převléknout a v polospánku přemýšlet, zda se vůbec vracet na posvatební party. Nakonec tedy návrat, čtyři vodky a tři piva v rychlém sledu a najednou byla zábava v plném proudu. Řízky, losos, krkovička, vodka, zelená, pivo, hruška, vodka, vodka, vodka.... A nic. Dál je tma, milé děti.

Ženich vydržel celý večer stát u chlaďáku s tvrdým chlastem a jestli neodjel na svatební cestu, tak tam stojí dodnes. Nevěsta si svůj velký den užila, a to je duležitý. Pak jsou ještě jiný věci důležitý, a to je podstatný.

Malé ohlédnutí za MS ve fotbale

Německo rozstřílelo Anglii 4:1

La Réunion: Čtvrtek

Omluvte zpoždění, závada není na vašem přijímači.

Čtvrtek byl na Réunionu dnem následujícím po středě a těsně předcházejícím pátku. V tento den jsme se byli podívat v druhém lareunijonském cukrovaru na cukrovou třtinu. Jistě nikoho ze čtenářů nepřekvapí, že i tento cukrovar byl při našem příjezdu ochromen stávkou. Většina mužské části naší výpravy pak byla ohromena (a vlastně i ochromena) kvalitami místní tiskové mluvčí.Ta nám ukázala celou (odstavenou) továrnu, z čehož jsem si odnesl mnoho zajímavých postřehů a inspirací, až bylo těžké vybrat jen jednu konkrétní. Přesto, varostroj izolovaný dřevěnými palubkami si tu své místo jistě zaslouží. Zřejmě pochází z tvz. dřevních dob reunionského cukrovarnictví.

Druhá část dne byla věnována návštěvě hned dvou muzeí - muzeu rumu (Saga du Rhum) a muzeu průmyslu a cukrovarnictví (Stella Matutina). Zatímco jedno je spojené se stále ještě fungujícím lihovarem, kde můžete vidět staré technologické celky přímo v sousedství fungujících technologií (jako například destilační kolony na obrázku), druhé je naopak celé v prostorách bývalého cukrovaru, který se tak celý vlastně stal muzeem. Obě návštěvy byly tak vzrušující a zajímavé, jak jen návštěvy muzeí mohou být.
Na závěr ještě další kýčovitá fotografie oblohy s obrysy vystavených technologických zařízení ve druhém muzeu a konstatování, že čtvrtek byl nejslabší den celého pobytu.