Tento článek http://www.reflex.cz/Clanek33863.html pana Tesaře mě při pátku velice velmi potěšil. Pravděpodobně nebylo jeho záměrem ve mně vyvolat nostalgické vzopmínky na dětství (ano, už i já, i já bych si přál být zase dítětem) ale spíš se zamyslet nad nesmyslností předělávání/upravování/dolaďování státní hymny. Hymna mě ale přeci jen nechává lehce chladným, kdežto dětské hry nikoliv.
Jistě, hrál jsem si s jinými hračkami, ale podstata zůstává pořád stejná - to bezmezné nadšení a nefalšované prožívání ať už mezistátních zápasů na peršanu nebo šikanování spolužáka pociťují všechny děti stejně.
A tak jsem si takhle v pátek posteskl, kam se poděl ten čas her a malin nezralých, a zatoužil zase na chvíli v pokoji na koberci dělat z angličáků kolony na dálnicích, hrát i po setmění pod lampou banďák (a doma se pak vymlouvat, proč jdu zase pozdě), řvát na babičku do okna, ať mi hodí svačinu nebo stavět v lese ten nejmaskovanější a nejvíc nedobytnej bunkr...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat