K tomuto blogu předpis na antidepresiva a poukaz na lahev vodky zdarma...

Stoka. Takový je podle mě život. Je plný sraček, výkalů, bakterií, hmyzu a nepříjemného zápachu.

Přesto žiju rád. Protože i v nejtemnější stoce se občas obejví světlo, deratizátor, chemické čištění.

Možná mám trošku posunuté vnímání naší stoky, možná se směju věcem, které jiným přijdou k pláči. Možná čím víc mám rád, tím víc ubližuju. Možná mám nezřízené ego a touhu po zviditelnění, mísící se s pohrdáním zviditelňování se.

Možná miluju, možná víc než jednu osobu. Možná taky miluju jenom sám sebe.

Možná jsem zamindrákovaný a silnými slovy (která většinou nenásledují činy) si své mindráky léčím.

Možná jsem pouhý pozér a nemám vlastní názor. Možná chci jen šokovat. Možná jsem rozpolcený a chci žít naprosto normálním životem bez výkyvů.

Možná jsem politováníhodný. Možná jsem hodný spíše obdivu.

To vše se dozvíte, pokud budete pravidelně navštěvovat tento blog s tak poetickým názvem...

Možná...


středa 5. srpna 2009

I had a dream...

... that my children will one day live in a nation where they will not be judged by the color of their skin but by the content of their character.

Dělám si prdel. Měl jsem v noci sen. Byl neskutečně zajímavej, děsivej a strhující. Ten sen byl tak strhující, že když jsem se vzbudil, tak jsem nevěděl, jestli už jsem vzhůru, nebo ještě spím. Ten sen byl tak úžasnej, že jsem si hned po probuzení řekl, že vám o něm musím napsat tady na blogu. Ten sen byl tak děsivej, že jsem hned po probuzení věděl, že na něj nikdy nezapomenu.

Leč, jak se to u snů tak nějak stává, než jsem si došel vyčistit zuby, věděl jsem hovno, co se mi zdálo. Zůstala jen myšlenka, že se o to s vámi musím podělit...

P.S.: Kdo uhodne autora anglického cintátu, vyhraje dva bludišťáky...

Žádné komentáře: