Při pátečním večeru...

trocha té muziky. Předělávka Creep od Radiohead, která se objevila v traileru na The Social Network.

La Réunion: Středa

Ve středu se naše Afrika Corps přesunula do vyšší nadmořské výšky, abychom se podívali na jeden z kráterů jedné z místních sopek (jména po mně nechtějte).

V údolí pod těmito kopci žijí lidé, jejichž otcové ani otcové jejich otců nikdy nespatřili moře, a to přesto, že žijí na ostrově. Tito lidé, zvaní "Mafats" (nechtějte po mně, jak se to píše), sem někdy před dávnými časy (v předaleké galaxii) utekli před otroctvím (na Reunionu bylo totiž otroctví zrušeno až v roce 1848) a nalezli v údolí pod sklaními a sopečnými masivy (relativní) bezpečí.

Obyvatelé vzniknuvší vesničky se ovšem po několik generací neodvážili z údolí odejít, a proto nikdy neviděli oceán. True story. Ani v současnosti do vesniček (je jich celkem sedm) nevede žádná silnice, cesta pěšky tam zabere sedm hodin. Energii získávají ze solárních panelů, mají vlastní pekárnu, doktora i další nezbytnosti. Jinak žijí normálním životem. Tedy asi kromě toho, že děti letají do školy vrtulníkem. Ale mají tam krásně:

Z hor jsme potom sjeli zase až dolů k moři, kde jsme navštivili balírnu na třtinový cukr, Eurocanne. To bylo tak zajímavé, že na to ani má vzletná čeština nestačí a radši se tomu nebudu dále věnovat.

Z balírny jsme vyrazili na oběd do restaurace s jídelníčkem tak bohatým, až by nad ním Pohlreich zaplesal. K výběru totiž byla jen čtyři jídla: pštros, antilopa, mečoun a krevety. Jako známý milovník ryb a podobných náhražek kvalitní stravy jsem zvolil antilopu. Povím vám, nic moc. Spíš nic, než moc. Samá šlacha, samá ruka, samá noha (něco jak Martina Sáblíková).

Po obědě následoval snad nejzábavnější bod celého výletu - návštěva místního zemědělce. Dlouhé stání na přímém slunci a povídání o tom, jak je důležité hnojit, zavlažovat, ošetřovat a včas sklízet ten plevel, co roste na celém ostrově, mě donutilo vzít do ruky mačetu.

Pokud se divíte mému blaženému výrazu, tak je daný tím, že jsem okamžik před fotkou ulevil svým temným myšlenkám a zmasakroval všechny přítomné a foto je pořízeno na samospoušť.

A na závěr obligátní kýčovitý snímek pokojně zapadajícího slunce.

Heslo dne

Lidi mám rád, ale dobrého raději pomálu.