Všichni chodí do kina. Proč?

Mladá Boleslav: Koupím za 89 korun lístek, nevzhledná uvaděčka mi ho znehodnotí a já usedám do sedaček, které po dvaceti minutách začínají působit jako mučidla. Než začne promítání, hrají z poměrně kvalitního ozvučení Beatles a jiné mainstreamové vypalovačky. Setmí se, běží upoutávky, za deset minut začíná film. V kině je sedm až třicet lidí, podle atraktivnosti titulu. Za sto minut je hotovo, rozbolavělý vycházím do mrazivého vzduchu (miluju návštěvy kina v zimě) a pěšky se v poklidu vydávám k domovu. Přeju si, aby začalo sněžit.

Praha: Koupím za 159 korun lístek, pohledný uvaděč (zřejmě student medicíny nebo ekonomiky, který nehodlá zatěžovat rodinný rozpočet a uvědoměle si přivydělává) mi ho znehodnotí a já po chvilce hledání sálu č. 76 usedám do pohodlných sedaček, které mají všechno, co si návštěvník multiplexu umí představit - držák na colu. Než začne promítání, žádná hudba nehraje a já jsem nucen poslouchat dva studenty gymnázia, z nichž jeden mluví až abnormálně nahlas, a já jimi jen tak, bezdůvodně, snad ze cviku, začínám pohrdat. Setmí se, ale ne úplně, protože lidé se trousí do sálu i patnáct minut po začátku promítání a proto mají osvícené schody jako přistávací runway na Ruzyni. Běží reklamy. Pět, deset, patnáct minut běží reklamy. Po reklamách běží upoutávky a po půl hodině konečně začíná film. V kině sedí sedm až třicet lidí podle atraktivnosti titulu. Za stotřicet minut je hotovo, znechucený vycházím do vzduchu prosyceného smogem a je mi na blití. Spěšně kráčím na metro a prodírám se davy cizinců. Modlím se, aby nezačal padat nějaký sajrajt.

Oficiální údaje jakési české unie či organizace, zabývající se počítáním prodaných vstupenek do kina, říkají, že v česku se po letech strádání zase začalo hojně chodit do kina. Zásluhu na tom mají plnící se multiplexy. Mě napadá otázka - proč proboha?

Dám nekřesťanské peníze za film a ještě jsem před ním otravovanej reklamamamama? Děkuji, nechci. Kde to jsme? Za tohle bych toho, kdo je za to zodpovědný, pověsil za koule do průvanu. Raději si půjčím dvd. Odpadne mi zvukový smog v podobě debat lidí, nacházejících se někde u základů inteligenční pyramidy a nepřijdu si jako bych koukal na film v televizi nóva.

Miluju filmy. Viděl jsem jich nespočet, hodně o nich vím, dokážu o nich dlouho mluvit. Moc rád chodím do kina. Chodil jsem.

p.s.: Včera jsem byl na novém českém filmu Gympl. Nestál ani za to, abych psaním jeho hodnocení opotřebovával klávesnici.

Společenská elita, Mirek Topolánek a svíčková

Dnes ráno jsem si přispal a do práce dorazil až někdy po desáté hodině. Po cestě jsem se stavil na poště, protože pošťačka, která už dávno rezignovala na to, že by mě mohla zastihnout doma, na mě ani nezvoní a psaní mně adresovaná tam rovnou předává. Tentokrát na mě čekalo psaní s červeným pruhem a tak jsem si oddechl. Po rozlepení obálky jsem se naopak několik desítek vteřin nadechnout nemohl - OSSZ (zřejmě nějaká nacistická zločinecká organizace) po mně chce do patnácti dnů něco málo přes sedm tisíc korun. Nevíte, kde by se výhodně dala prodat ledvina?

Když jsem překonal šok, nějak si utřídil myšlenky a zjistil, že mám ještě čtrnáct dní, než budu nucen tento problém řešit, jsem opět vyrazil směr kancelář. Tam mě můj šéf, svíraný mezi mlýnskými kameny brblání svých podřízených a zvyšujícími se nároky nadřízených, nasměroval směr Na Karmeli, kde se dnes otevíral nový vysokošolský areál Škody Auto.

Dorazil jsem krátce před polednem a zrovna mě předjížděla kolona schvácených Audi A8. V jedné z nich seděl Mírek Topolánek. Vystoupil, potřásl si v až komicky vítězném gestu s Martinem Jahnem a vešli do auly školy. Vešel jsem za nimi (mezitím jsem je párkrát vyfotil a okukoval hostesky).

V aule jsem dostal visačku s nápisem press (chápavějším, kteří mě neznají, již možná došlo, kde jsem zaměstnán) a pustil se do korzování mezi hosty. Přítomni byli všichni, kdo v Mladé Boleslavi něco znamenají...a Mirek Topolánek. Celou dobu jsem se cítil poněkud nesvůj. Potom mi to došlo. Mirek T. v kvádru, Martin J. v kvádru, Raduan N. v kvádru, Smutný, Beznoska, Wittig, Jung, Bendl - v kvádru. Já - červené kecky, džiny, triko a bunda, vlasy (ne)učesané na "vstanu a jdu". Nic mě nezachránil ani fakt, že veškeré mé ošacení bylo značkové a pořízené za nemalé částky. Působil jsem jako pěst na oko.

Nicméně, po nezbytných proslovech všech přítomných, i Mirka Topolánka, čas pokročil a došlo na nejpříjemnější část podobných slezin - raut. Tam už jsem nic nedbal svého nevhodného oděvu a vystál si mezi primátorem města a mužem, který šéfuje nejdůležitějšímu průmyslovému podniku v zemi, frontu na talíř svíčkové.

Citát dne

Stačilo udělat jediný krok k dokonalosti. Udělali jsme dva.

Nová reklamní kampaň na Audi