K tomuto blogu předpis na antidepresiva a poukaz na lahev vodky zdarma...

Stoka. Takový je podle mě život. Je plný sraček, výkalů, bakterií, hmyzu a nepříjemného zápachu.

Přesto žiju rád. Protože i v nejtemnější stoce se občas obejví světlo, deratizátor, chemické čištění.

Možná mám trošku posunuté vnímání naší stoky, možná se směju věcem, které jiným přijdou k pláči. Možná čím víc mám rád, tím víc ubližuju. Možná mám nezřízené ego a touhu po zviditelnění, mísící se s pohrdáním zviditelňování se.

Možná miluju, možná víc než jednu osobu. Možná taky miluju jenom sám sebe.

Možná jsem zamindrákovaný a silnými slovy (která většinou nenásledují činy) si své mindráky léčím.

Možná jsem pouhý pozér a nemám vlastní názor. Možná chci jen šokovat. Možná jsem rozpolcený a chci žít naprosto normálním životem bez výkyvů.

Možná jsem politováníhodný. Možná jsem hodný spíše obdivu.

To vše se dozvíte, pokud budete pravidelně navštěvovat tento blog s tak poetickým názvem...

Možná...


čtvrtek 2. dubna 2009

Může mi někdo vysvětlit,

proč na českém celoplošném televizním kanále komentuje fotbalový přenos nějaký čobol, který ještě nepokrytě (a taky logicky) fandí svému národnímu týmu? V dramaturgii naší vaší tv nóva sedí zřejmě nějaký sadistický úchyl, který si řekl, by mohla být docela legranda potrápit sportovního fanouška.

Nejen, že z předváděné hry bolely oči, ale z komentáře v mně cizí řeči (opravdu netrpím sentimentem po federácii) ještě bolely i uši.

Štěstí, že na dvojce dávali Bosé nohy v parku.

Nově jasně patří dnešní Never more! I když to jí patří i v kterýkoliv jiný den, už jen za to, že je.

Žádné komentáře: