K tomuto blogu předpis na antidepresiva a poukaz na lahev vodky zdarma...

Stoka. Takový je podle mě život. Je plný sraček, výkalů, bakterií, hmyzu a nepříjemného zápachu.

Přesto žiju rád. Protože i v nejtemnější stoce se občas obejví světlo, deratizátor, chemické čištění.

Možná mám trošku posunuté vnímání naší stoky, možná se směju věcem, které jiným přijdou k pláči. Možná čím víc mám rád, tím víc ubližuju. Možná mám nezřízené ego a touhu po zviditelnění, mísící se s pohrdáním zviditelňování se.

Možná miluju, možná víc než jednu osobu. Možná taky miluju jenom sám sebe.

Možná jsem zamindrákovaný a silnými slovy (která většinou nenásledují činy) si své mindráky léčím.

Možná jsem pouhý pozér a nemám vlastní názor. Možná chci jen šokovat. Možná jsem rozpolcený a chci žít naprosto normálním životem bez výkyvů.

Možná jsem politováníhodný. Možná jsem hodný spíše obdivu.

To vše se dozvíte, pokud budete pravidelně navštěvovat tento blog s tak poetickým názvem...

Možná...


středa 2. dubna 2008

Hvězda padá vzhůru


Již je tomu dávno, co jsem na hřišti proháněl fotbalovou merunu, ladně obehrával protihráče a přesnými přihrávkami nacházel spoluhráče. Poslední zápas jsem odehrál před osmi lety a mnoha kilogramy.

Ovšem dnes jsem udělal první nesmělé krůčky ke comebacku. Za vydatného deště jsem vyběhl na tréninkovou (a jedinou) plochu kosořického fotbalového klubu (přesný název neznám) a hodinku se tam pokoušel o parodii fotbalu.

Úder reality byl tvrdý jako rána vypálená Roberto Carlosem. Nestačím rychlostně, technicky, silově, důrazem a ani přehledem.

Žádné začátky ale nebývají lehké. Věřím, že za pomoci neutuchající píle a vydatné podpory trenéra se vrátím tam, kde jsem kdysi býval - na pozici průměrného hráče okresního formátu.

Žádné komentáře: