Jak moc? Až k nenávisti...

Ohrnul jsem si rukávy a směle do toho...

Přečetl jsem si tenhle text (tedy, jen jeho poslední odstavec, ty předtím jsou jen o nějakých malicherných láskách) a první co jsem udělal bylo, že jsem se neskutečně zastyděl. Chtělo se mi křičet "Promiň, Veroniko!"

Další, co přišlo po studem hořících tvářích, zrychleném tepu a myšlenkách vířících všude kolem mě, bylo zamyšlení.

Chvilku jsem si kladl otázku (tak jako ona), jestli bych šílel, kdyby se jí něco stalo? Nebyl jsem schopen na ni odpovědět. Nebo jsem se jen bál přiznat si to? Že v ten moment, přesně v ten moment, kdy jsem si tu otázku položil, by v odpověď celou mou chabou skořápkou rezonovalo chladné, bezcitné a zcela racionální NE?

Nejsme si momentálně příliš blízcí. Přiznávám, je to především mou vinou. Vroucí cit, který jsem jí v různých podobách věnoval sedm let, došel. Myslel jsem si, že je nekončený. Ale nebyl. Je to tím, že ho (v některých chvílích) nesplácela stejně? Je to tím, že jsem se už nabažil mého vlivu na ní (a měl jsem vůbec kdy nějaký?)? Je to tím, že už po ní sexuálně netoužím tak jako dřív? Jsem schopen ji opravdu buďto jen sebeničitelsky milovat, nebo nenávidět? Najednou mezi námi vzniklo vakuum.

I přesto by ale žádné racionální a chladné NE nezaznělo. Křičel bych, že to bolí. Byl bych nešťastný, hroutil bych se. Blízkým bych ubližoval, jen abych přeřval svou vlastní bolest. A nenávist. Nenáviděl bych ji za to, že mě tu nechala samotného. Bez hromosvodu. Bez člověka, díky kterému se cítím dokonalý. Bez člověka, který mě naučil uvědomovat si city (ať už jsou jakékoliv)! Bez člověka, který si vezme v pracovní době deku a čte si se mnou v parku Gellnera. Bez člověka, jehož nohy mě vždycky dostávaly do kolen...

To jsem ale zcela odbočil od prvotního tématu. O umírání to být nemělo. Má to být o vakuu.

Naše přátelství se začalo kazit paradoxně v momentě, kdy na tom mělo být nejlíp. Skončil jí vztah a najednou jsme mohli zase trávit čas spolu bez toho, abychom se báli, že se to někdo dozví. Ale se vztahem jí skončilo i bydlení ve městě a vzdálenostně jsme k sobě začali mít dál. S větší vzdáleností bylo i méně času. A najednou jsem začal zjišťovat, že ne každá vteřina se musí točit kolem ní. Zároveň ona se snažila dohnat každou vteřinu, kterou ztratila životem ve dvou dlouhých vztazích. Nůžky se začaly nezadržitelně rozevírat...

Našla si nové kamarády (nebo obnovila vazby se starými), o kterých si já ve valné většině nemyslím nic dobrého. A to i přesto, že jsem je viděl všehovšudy jednou. Opilý. Začala mít nové zájmy, ze kterých jsme snad krom kina neměli ani jeden společný. Po večerech pila a spouštěla se. Dělala ostudu. Ale nic z toho to přece nemohlo pokazit...

...až na jednu věc...Neustále hledala lásku. Na tom jistě samo o sobě není nic špatného. Na způsobu, jakým to dělá, podle mě je. Nenechávala to přirozenému vývoji. Musela mít všechno a hned. Uháněla. Zamilovávala se na diskotéce po pár minutách kontaktu. Když to nevyšlo, zkusila to s kamarádem. Nepřitahoval ji, ale rozumněli si. To je přeci jasný důvod k tomu to spolu zkusit. Málem to přátelství zničila. Pak zkusila dalšího kamaráda. Bláznivě se zamilovala. Nevydrželo to. Mezi tím, co se značně zhroucená snažila z toho nějak dostat, ale psala texty adresované někomu úplně jinému, ve kterých mu vyznávala lásku...Zhnusila se mi tím...

Ale teď je zamilovaná. Snad se uklidní. Snad už nemá pocit, že musí neustále něco dohánět. Zase se zamilovala do kamaráda. Prý je to ten pravý. Doufám. Současné Veroniky už mám totiž plné zuby. Chci tu Veroniku která není vesnickou nanynkou, pro kterou existují jen zábavy a alkohol. Chci tu Veroniku, které se nevěra hnusí, která dává celé srdce jen jednomu. A v tom srdci nechá největší místo, jaké může postrádat, pro svého nejlepšího kamaráda.

Jak moc se máme rádi?

p.s.: jistě, že mé mužské ego trýzní, že jedním z uháněných jsem nebyl já...ale jen z čisté radosti odmítnutí...