Plagiátorství? Nein, danke!

V pravé časti tohoto blogu mám roztomilé moudro, které používám už dlouho. Jeho autorem je Falco. Ne ten rakouskej zpěvák, kterej na drogách sjel se svým autem z útesu, jak řekl Herr Kommissar alles klar, ale nějakej filozof či kýho čerta.

Dnes jsem byl osočen větou: "Proč si přivlastňuješ cizí výroky?" Jak jako přivlastňuju? Prý je zjevné, že mé jméno, které je uvedené pod tím citátem, tam je uvedeno tak, že to vypadá, že jsem ten výrok pronesl já a podepsal se pod něj (nechutně kostrbaté souvětí). What the fuck? Takovou kravinu prosím pronesla studentka vysoké školy. Sice ekonomické, ale stejně je to vysoká škola.

Pravda je však někde úplně jinde. Tato studentka chtěla dát na obdiv svou znalost toho, kdo ten citát pronesl. Nemohla to udělat stejně jako většina lidí, prostě říct "jé, já vím, kdo to řekl, heč...". Ne, ona si vybudovala jakousi teorii, na jejímž konci bylo pochlubení se, že to přeci řekl Falco (ne ten zpěvák), a že já jsem to ukradl a že to je snad všem jasné. Vy, kterým je to jasné, hoďte na svůj monitor kamenem a už mi sem nelezte...

Nová definice pokrytectví

Jakub Hradiský

Odposlechnuto:

hosté na baru, restaurace Ve Skalici, středa 24. října

...v tom případě bych doporučoval řidičák číslo C...

ano, v naší abecedě se to číslicemi jen hemží

Drsní hoši projevují city...

Dnes se na mě valily špatné zprávy ze všech stran. Nebudu rozepisovat, o co jde. Nejsou to žádné malichernosti, nejsem nějaký EMO depkař, který by se skládal z toho, že mu matka přeškrobila trenky, nebo že Tokyo Hotel vydají další album až příští měsíc. Prostě, samé jobovky a je toho na mě dneska trochu víc, než bych chtěl snést..

Jen tak jsem seděl, bušilo mi srdce a nebyl jsem schopen se nějakou racionální úvahou srovnat a ukotvit...Tak jsem to napsal Z. Ač jsem nechtěl, v poslední době si nejsme z mého pohledu zrovna nejblíže. A světe div se...ono to pomohlo. Povzbudila mě a až jsem se divil, jak mě ta snůška klišé a milionkrát omletých vět pomohla..

Měl jsem pro ni už pár dní připravenou větu ve stylu, že vztahy končívají, ale přátelství ne. A ať na to nezapomíná, protože jednou zase bude chtít hledat útěchu, bude chtít, abych tu pro ni byl a já možná budu dělat caviky, protože teď je zase zamilovaná a má novou hračku a vždycky když to tak je, tak na mě zapomíná.

Ale nakonec jsem to neudělal a jen jsem se jí zcela slabošsky svěřil s tím, co mě zrovna trápilo. A ona pomohla. Naštěstí není jako já...

Odposlechnuto:

muž v obleku ke kolegovi, Železná ulice, pondělí 1. října

"Nejde na tom spousta programů, ty vole, a nakonec mi na tom nefachá ani uesbéčko. Hlavně, že na tom dělali šest let. To mi řekni, co to ty čůráci vymysleli za píčovinu?"

Všichni chodí do kina. Proč?

Mladá Boleslav: Koupím za 89 korun lístek, nevzhledná uvaděčka mi ho znehodnotí a já usedám do sedaček, které po dvaceti minutách začínají působit jako mučidla. Než začne promítání, hrají z poměrně kvalitního ozvučení Beatles a jiné mainstreamové vypalovačky. Setmí se, běží upoutávky, za deset minut začíná film. V kině je sedm až třicet lidí, podle atraktivnosti titulu. Za sto minut je hotovo, rozbolavělý vycházím do mrazivého vzduchu (miluju návštěvy kina v zimě) a pěšky se v poklidu vydávám k domovu. Přeju si, aby začalo sněžit.

Praha: Koupím za 159 korun lístek, pohledný uvaděč (zřejmě student medicíny nebo ekonomiky, který nehodlá zatěžovat rodinný rozpočet a uvědoměle si přivydělává) mi ho znehodnotí a já po chvilce hledání sálu č. 76 usedám do pohodlných sedaček, které mají všechno, co si návštěvník multiplexu umí představit - držák na colu. Než začne promítání, žádná hudba nehraje a já jsem nucen poslouchat dva studenty gymnázia, z nichž jeden mluví až abnormálně nahlas, a já jimi jen tak, bezdůvodně, snad ze cviku, začínám pohrdat. Setmí se, ale ne úplně, protože lidé se trousí do sálu i patnáct minut po začátku promítání a proto mají osvícené schody jako přistávací runway na Ruzyni. Běží reklamy. Pět, deset, patnáct minut běží reklamy. Po reklamách běží upoutávky a po půl hodině konečně začíná film. V kině sedí sedm až třicet lidí podle atraktivnosti titulu. Za stotřicet minut je hotovo, znechucený vycházím do vzduchu prosyceného smogem a je mi na blití. Spěšně kráčím na metro a prodírám se davy cizinců. Modlím se, aby nezačal padat nějaký sajrajt.

Oficiální údaje jakési české unie či organizace, zabývající se počítáním prodaných vstupenek do kina, říkají, že v česku se po letech strádání zase začalo hojně chodit do kina. Zásluhu na tom mají plnící se multiplexy. Mě napadá otázka - proč proboha?

Dám nekřesťanské peníze za film a ještě jsem před ním otravovanej reklamamamama? Děkuji, nechci. Kde to jsme? Za tohle bych toho, kdo je za to zodpovědný, pověsil za koule do průvanu. Raději si půjčím dvd. Odpadne mi zvukový smog v podobě debat lidí, nacházejících se někde u základů inteligenční pyramidy a nepřijdu si jako bych koukal na film v televizi nóva.

Miluju filmy. Viděl jsem jich nespočet, hodně o nich vím, dokážu o nich dlouho mluvit. Moc rád chodím do kina. Chodil jsem.

p.s.: Včera jsem byl na novém českém filmu Gympl. Nestál ani za to, abych psaním jeho hodnocení opotřebovával klávesnici.