K tomuto blogu předpis na antidepresiva a poukaz na lahev vodky zdarma...

Stoka. Takový je podle mě život. Je plný sraček, výkalů, bakterií, hmyzu a nepříjemného zápachu.

Přesto žiju rád. Protože i v nejtemnější stoce se občas obejví světlo, deratizátor, chemické čištění.

Možná mám trošku posunuté vnímání naší stoky, možná se směju věcem, které jiným přijdou k pláči. Možná čím víc mám rád, tím víc ubližuju. Možná mám nezřízené ego a touhu po zviditelnění, mísící se s pohrdáním zviditelňování se.

Možná miluju, možná víc než jednu osobu. Možná taky miluju jenom sám sebe.

Možná jsem zamindrákovaný a silnými slovy (která většinou nenásledují činy) si své mindráky léčím.

Možná jsem pouhý pozér a nemám vlastní názor. Možná chci jen šokovat. Možná jsem rozpolcený a chci žít naprosto normálním životem bez výkyvů.

Možná jsem politováníhodný. Možná jsem hodný spíše obdivu.

To vše se dozvíte, pokud budete pravidelně navštěvovat tento blog s tak poetickým názvem...

Možná...


čtvrtek 12. září 2013

Za kocovinou hustou tak, že by se dala krájet...

Protože se nám pomalu blíží další víkend, je záhodno si trošičku zrekapitulovat, jaká zvěrstva se děla o tom uplynulém. V pátek jsem se ještě choval zodpovědně, protože mě v sobotu čekal fotbalový turnaj, takže proběhlo jen kilo vepřové panenky při grilovačce, čtyři piva a osm Jägermeisterů. Návrat na ubikace v pět ráno a v sobotu v poledne už jsem byl jako rybička připravený (ne)poblít si nohy při honbě za kulatým nesmyslem. Výsledek? Třetí místo, pár vstřelených branek a nový rekord v tepové frekvenci - 192. Na sobotní večer byla připravena oslava 30. narozenin kamaráda Petra a jeho wife-to-be Jarčy. Protože tento mladík je mým nejvýraznějším spojencem při destrukci jater a mozkových buněk etanolem, instrukce zněly jasně: 


Jelikož obvzláště číslo 7 přicházelo ke slovu s blížící se půlnocí čím dál častěji, brzičko jsme všichni dostali chuť ukázat štamgastům ve vesnické hospůdce, jací jsme to vynikající tanečníci. Naštěstí se dochoval záznam a o naši pohybovou ekvilibristiku nebudete ochuzeni ani vy, moji milí: 


Asi po hodince tanečního Blitzkriegu, kdy jsme neotřele zapojili i židle, věšák, dekorativní rákos a další předměty určené původně k naprosto jinému účelu, následoval přesun do maloměsta. Tam jsme byli skvělí, vtipní a úžasní tak, jak to umíme jen my. Nejprve jsme prozářili večer návštěvníkům frikulínské diskotéky, následně jsme se přesunuli do punkového klubu. Ano, je to tak, nejsme vybíraví a rádi rozdáváme radost oběma stranám hudebního spektra. Naše příjezdy do všech podniků byly vskutku triumfální a jsme na ně náležitě hrdí. 


Bylo málo panáků, to nemohu říct. Není proto divu, že když jsem se ráno vzubdil, nebyl jsem zrpvu úplně orientovaný.

Žádné komentáře: