K tomuto blogu předpis na antidepresiva a poukaz na lahev vodky zdarma...

Stoka. Takový je podle mě život. Je plný sraček, výkalů, bakterií, hmyzu a nepříjemného zápachu.

Přesto žiju rád. Protože i v nejtemnější stoce se občas obejví světlo, deratizátor, chemické čištění.

Možná mám trošku posunuté vnímání naší stoky, možná se směju věcem, které jiným přijdou k pláči. Možná čím víc mám rád, tím víc ubližuju. Možná mám nezřízené ego a touhu po zviditelnění, mísící se s pohrdáním zviditelňování se.

Možná miluju, možná víc než jednu osobu. Možná taky miluju jenom sám sebe.

Možná jsem zamindrákovaný a silnými slovy (která většinou nenásledují činy) si své mindráky léčím.

Možná jsem pouhý pozér a nemám vlastní názor. Možná chci jen šokovat. Možná jsem rozpolcený a chci žít naprosto normálním životem bez výkyvů.

Možná jsem politováníhodný. Možná jsem hodný spíše obdivu.

To vše se dozvíte, pokud budete pravidelně navštěvovat tento blog s tak poetickým názvem...

Možná...


pondělí 19. prosince 2011

Páteční noc, má zvláštní moc

Tak jako Milan Baroš, i já moc dobře vím, že pátek by nebyl kompletní bez pořádné intoxikace etanolem. A tak jsem vyrazil se svými přáteli v kocovině do Husy zvané Potrefená, kde jsem se vám tak neuvěřitelně ztřískal, že kdyby to viděl Karel Nešpor, tak si pozvrací své anorektické nohy.

Ovšem to bych snad ani nebyl já, aby mi stačilo si jen tak přivodit lehkou otravu a pokojně zamířit k domovu. Po půlnoci a dvaceti jégrech totiž není nic lepšího než vyrazit na kvalitní tureckou stravu, servírovanou přímo turky narozenými v Německu (a ne, tentokrát není řeč o bratrech Altintopových).

Nicméně, nakonec to přes účast na nějakých těch diskotékách, zaplivaných klubech a dalších příjemných místech dobře dopadlo. Ještě si to teda budu muset nechat pro jistotu vyprávět, abych zjistil, zda jsem se vůbec bavil, protože zhruba od jedné do pěti mám díru v paměti srovnatelnou s Mariánským příkopem.

Žádné komentáře: