O náladách..

Kde se rodí nálady? Proč mi někdy stačí k úsměvu jen krátké objetí se svými rodiči, proč se usmívám, ve chvíli, kdy se na mě usměješ a v tu chvíli nic jiného k životu nepotřebuju, proč se mračím kvůli špatnému slůvku, odložené hodině setkání? Proč se tak snadno nechám ovlivnit náladou někoho jiného? Je tomu už dlouho kdy jsem přišla na to, že to, jakou náladu budu mít, není jen na mě.

Toto mi poslala Z. Ač ten text původně nebyl adresovaný mně, donutil mě k zamyšlení.

Já to mám jinak. Ráno se vzbudím a většinou nemívám dobrou náladu. Ač se všichni moji blízcí (oba dva) snaží jakkoliv, nepovede se jim s tím hnout. Naopak, každý jejich pokus o zlepšení mé nálady je odměněn tím, že jsem ještě zasmušilejší, smutnější a nevrlejší. A nejen to. Většinou jim vracím po zlém, jsem na ně nepříjemný, sarkastický a vůbec jinak hnusný.

Někdy (ale opravdu jen výjimečně) je to tak, že se vzbudím s dobrou náladou. Dobrou náladou rozumněj, že zrovna nemám chuť vrazit si vidličku do oka nebo se nechat sežrat vlky. Ale ouha, nikdy to nevydrží dlouho. Nic a nikdo mi tu náladu nemůže zkazit. Kromě jediné osoby - mě samého. Kolikrát jen pouhým přemýšlením, analyzováním svých myšlenek nebo jen obyčejným zevlováním dokážu sám sebe tak vyprudit, že jsem rázem v náladě číslo jedna.

A teď babo raď. Mé nálady nemají důvod. Aspoň ne jediný konkrétní a snadno uchopitelný. Nechci se tu nějak rozebírat, nemám na to. Ani si nechci hrát na inelektuála. Intelektuálnost se mi ze srdce hnusí. Chtěl jsem jen dojít k určité odpovědi na výše citované.

Je to už dlouho, co jsem přišel na to, že to, jakou budu mít náladu, je jen a pouze na mně. Je to úžasná svoboda. Ale svoboda s sebou přínáší zodpovědnost. Mám z toho špatnou náladu...