K tomuto blogu předpis na antidepresiva a poukaz na lahev vodky zdarma...

Stoka. Takový je podle mě život. Je plný sraček, výkalů, bakterií, hmyzu a nepříjemného zápachu.

Přesto žiju rád. Protože i v nejtemnější stoce se občas obejví světlo, deratizátor, chemické čištění.

Možná mám trošku posunuté vnímání naší stoky, možná se směju věcem, které jiným přijdou k pláči. Možná čím víc mám rád, tím víc ubližuju. Možná mám nezřízené ego a touhu po zviditelnění, mísící se s pohrdáním zviditelňování se.

Možná miluju, možná víc než jednu osobu. Možná taky miluju jenom sám sebe.

Možná jsem zamindrákovaný a silnými slovy (která většinou nenásledují činy) si své mindráky léčím.

Možná jsem pouhý pozér a nemám vlastní názor. Možná chci jen šokovat. Možná jsem rozpolcený a chci žít naprosto normálním životem bez výkyvů.

Možná jsem politováníhodný. Možná jsem hodný spíše obdivu.

To vše se dozvíte, pokud budete pravidelně navštěvovat tento blog s tak poetickým názvem...

Možná...


čtvrtek 2. dubna 2009

Může mi někdo vysvětlit,

proč na českém celoplošném televizním kanále komentuje fotbalový přenos nějaký čobol, který ještě nepokrytě (a taky logicky) fandí svému národnímu týmu? V dramaturgii naší vaší tv nóva sedí zřejmě nějaký sadistický úchyl, který si řekl, by mohla být docela legranda potrápit sportovního fanouška.

Nejen, že z předváděné hry bolely oči, ale z komentáře v mně cizí řeči (opravdu netrpím sentimentem po federácii) ještě bolely i uši.

Štěstí, že na dvojce dávali Bosé nohy v parku.

Nově jasně patří dnešní Never more! I když to jí patří i v kterýkoliv jiný den, už jen za to, že je.

středa 1. dubna 2009

Hlavně se nežeňte, volové!

Ano, mohl jsem prožít krásný staromládenecký život se spoustou alkoholu, drog a náhodných známostí na jednu noc. Já jsem si ale řekl ne! Včera jsem proto před svou milovanou poklekl a navlékl jí na prst prstýnek, který budu splácet příštích pět let. Odpovědí mi bylo rozněžnělé ano a vášnivý sex na mezi.

Jsem tak šťastný. Již nikdy více nebudu muset jít do baru a opilý tam zkoušet sbalit jednu krásnou ženu za druhou. Již nikdy více nebudu ráno pátrat v paměti, kde a vedle koho jsem se vzbudil. Již nikdy více pro mě fotbal, hospoda nebo kulečník s kamarády nebude představovat víc než rodinný život. Již nikdy nebudu muset o svých vydělaných penězích rozhodovat sám. Již nikdy více nebudu muset trávit večery v poklidu a hlavně v naprosté nemluvnosti u počítače nebo dobré knihy.

Místo toho mám před sebou nejdražší mejdan svého života, pravidelný sex v pondělí a ve čtvrtek, víkendové výlety k rodičům, večerní rozhovory o našich citech a pocitech, kupování dárků k narozeninám, svátkům, výročím seznámení i svatby, vánocům, dnům žen a v budoucnosti nejspíš i matek, drobné domácí kutilské práce a spoustu dalšího.

Jsem tak šťastný...

středa 25. března 2009

Krize je v módě

V současnosti je neskutečně moderní být v krizi. Skláři jsou v krizi, automobilky jsou v krizi, celý český průmysl je v krizi, Sparta Praha je v krizi, Topolánek je zřejmě v hluboké krizi. Protože časy, kdy jsem za každou cenu chtěl jít proti proudu, už dávno pominuly, rozhodl jsem se, že si taky nějakou tu krizi pořídím.

A tak se momentálně potýkám s hlubokou krizí předstředního věku. Za chvilku mi bude čtyřiadvacet a doléhá to na mě víc než silně. Jsem zachmuřený, nemluvný, špatně spím a když už náhodou usnu, tak se brzy budím se silným bušením srdce a zpocenýma nohama (i když tohle zrovna možná krizí nebude), jsem neustále unavený a velice, opravdu velice líný až apatický.

Rozhodl jsem se proto, že příchod 24. roku života letos odmítám slavit. Den mého narození přejdu v tichosti, možná až s pietou nad dalším promrhaným rokem, ve kterém jsem se zase nestal bohatým, úspěšným, krásným, oblíbeným, obdivovaným a vůbec jsem nedosáhl ničeho, co si lidé obvykle kladou za cíle.

A co vy? Máte už svou vlastní krizi?